Takhle já se se životem rozloučím

Posadíme se ke krbu a dáme si likér, nebo něco tvrdšího, třeba slzy, ty taky opíjí... Budeme si vyprávět. O Tobě, o mně. Ještě než odejdu. Já věděla, že to bude krásný. Jen já a Ty, moje zrcadlo. Budeš jen sedět a oči Ti budou žhnout, plamenem vášně. Ostatně tak jako vždycky. Ne nic neříkej, musela bych se smát. Jen seď a usmívej se. Jen ne tak provinile. Jen ne tak jako já... dřív. Venku je zima, za okny poletují zimní motýli, vzpomněl si na mě. Ve snech jsem ho o to žádala. Ať mi je rozfouká s pohádkou na křídlech, na rozloučenou. Díky, pane Andersene. Díky a Sbohem. Byl jste mi skvělým průvodcem po životě, když bylo nejhůř, chytla jsem Vás za ruce, otevřela oči a četla v nich rozhřešení. Díky nastokrát...
Posloucháš? No řekni, není to krásný umírání? Sedět a vyprávět si se svým svědomím... Co říkáš? Jo, byly i chvíle bolesti, chvíle co jsem utopila v slzách a byly i chvíle ticha, ale byly i minuty krásy, která se nedá popsat slovy a tisíce hodin štěstí, který mi hojily krvavý šrámy. Podívej, už jich moc nemám! Prohlídni si moje srdce, už tam není tolik jizev, některé zmizely, jiné zůstaly. Jako tahle. Po tolika letech pořád čerstvá. Ale i o tom je život... i o smrti, jako teď. Víš, takovouhle smrt já si vždycky přála. Napsala jsem ji, nevěříš? Jednoho večera, myslím, je to už dávno... byl první listopad a poprvý ten rok sněžilo, stejně jako teď, poprvé a naposled. Vidíš, už zase pláču, už se mi slova pletou a začínám se bát, tak tedy, ... Sbohem. Díky za Tvoje dlaně, který mě vždycky pořádnou fackou vrátily zpátky na zem, díky za Tvoje oči, ve kterých jsem našla vždycky odpuštění, i když jsem v něj nedoufala, díky za tvoje uši, který poslouchaly a slyšely, jen málokdo to umí. A díky za Tvoji duši, která je tak plná mě, až je těžký se s ní rozloučit. Díky a sbohem.