První sníh

Letos jsem to prošvihla. Vůbec nevím, na co jsem mohla myslet! Asi jsem měla na práci něco důležitějšího, asi jsem na to zapomněla nebo se mi jenom nechtělo? Mrzí mě to. Vážně.
Zmeškala jsem atmosféru chladné zimní noci prosvícené hvězdnou oblohou a pouličními lampami, ale co víc... Přišla jsem o první sníh. Každý rok jsme s bráchou v té noční tmě stáli a dívali se, jak ladně se snáší k zemi. A my jsme utíkali, pokřikovali a smáli se, protože na nás padalo štěstí. Neexistuje v životě moc okamžiků, kdy se člověk dokáže radovat tak bezprostředně, ale tento k nim rozhodně patří.
Ten nebeský sníh padal tak krásně, kouzelně, čistě a bíle a...dětsky. Možná v tom to celé spočívalo. Rok za rokem se to opakovalo, pak to přestalo, ani nevím kdy.
Bráško, vždyť my už jsme dospělí, trávíme spolu čím dál tím míň času, nikdo z nás už nepamatuje to, co se stalo dřív. Přitom to tak rychle uteklo...
Tak proč už myslím jinak? Proč mi ta jednoduchá radost utekla? Všechno, co mi dřív připadalo magické, zázračné, mi zevšednělo. Bráško, už zapomínám, tak mladá a tak rychle, nechtěl bys někdy nějaký ten pocit vrátit zpět? Vlastně ty bys asi nechtěl. Ale mě v podstatě nejvíc dusí to vědomí, že už se nikdy nebudeme chovat jinak. Tak strašně jsme se oba změnili!
Tenkrát, byla jsem malá a mé ideály a sny ještě žily. Tenkrát, byla jsem malá, jsem neznala zklamání, bolest, zlo...
Tak co, brácho? Pojď se mnou ven. Vždyť padá první sníh. Nechceš? Proč se se mnou nechceš ani na chvíli vrátit? Aspoň na chvilku. Vždyť přece sněží.