"Milující" otec

Vrací se domů. Je pozdě večer. Začíná pršet. Protivný déšť ji padá do obličeje, kde se mísí se slzami. Za chvíli už ani neví, co jsou slzy a co kapky deště.
Nevnímá okolí. Neuvědomuje si, že prochází tmou po cestě lemované keři. Nevidí projíždějící auta, která se náhle vynoří ze zatáčky. Jsou vlastně skutečná? To neví. Neví to, protože je nevidí. Nechce je vidět. Je tu jen ona a její myšlenky. Chmurné myšlenky. Klade si tisíce otázek, jež nedokáže zodpovědět. Nejspíš to nikdy nedokáže. Hlavní a také nejčastější otázka, která jí vyvstává na mysli, je: „PROČ? Proč zrovna já?“ To asi nikdy nepochopí. Ví ale, že není jediná. Není jediná, kdo doma čelí problému jménem alkohol.
Je to svinstvo, které dělá z lidí ubožáky, trosky. Ničí je, až je jednou zničí úplně. A jedním tím ubožákem je i její otec. Kdysi milující otec. Dnes je to jen pouhá hromádka děsivě vyhlížejícího a odporného hnusu. Alkohol ničí jeho tělo, mozek, jednání a hlavně jeho kontrolu nad sebou samým. Jde z toho strach. A ona to všechno doma trpí. Trpí jeho nechutné opilecké stavy a pokaždé se třese hrůzou, co bude následovat. Nejhorší na tom všem je, že on si to vůbec neuvědomuje. Neuvědomuje si, jak ubližuje ostatním, svým nejbližším – rodině.
V alkoholickém stavu se nedokáže ovládat. Výsledkem je strašná agrese a hrubost. Kdo by tohle chtěl snášet a žít s tímto člověkem v jednom domě, v tom alkoholickém doupěti? Nikdo. Ona ale musí. A musí se za něj stydět. Nemůže za to, že je takový, jaký je, ale stydí se za něj. Se sklopenýma očima, se smutkem na duši a s bolem a pláčem v srdci přiznává, že TOHLE je její otec. Alkoholik. Opilec. Zrůda. Její otec. Ten, kdo ji vychoval a změnil se k nepoznání. Může ho ještě nazývat svým otcem? Toho člověka, který jí strašlivě ubližuje? Psychicky jí deptá svými opileckými stavy. Pokaždé doma žije ve strachu, jestli její otec zase přijde v silné „opici“. A většinou, bohužel, to tak bývá.
Znovu se ptá: „Proč já musím mít takového otce?“ Takového otce, který ji už kdysi miloval, zahrnoval dárky, nosil na rukou a udělal by pro ni první poslední? Tak kde se stala chyba? Proč se musí svého otce tak nesnesitelně bát a stranit se ho? Proč pokaždé probrečí kvůli němu celou noc? Jak moc by si přála, aby její otec byl „normální“. Aby to byl takový otec, kterému smí všechno říct, kterému se může svěřit se vším, co ji trápí, co se jí nedaří, který by ji mohl pevně obejmout, utěšit, podržet v nejtěžších chvílích, pochválit, smát se s ní, radovat se, prožívat nejtěžší období jejího dospívání, postavit se za ni a bránit ji, kdykoli by bylo potřeba. Ona ale takového otce nemá a nikdy ho nepoznala a už nikdy nepozná. Ona může o tom všem jen snít. Je to smutné.
Vrací se domů. Je pozdě večer. Začíná pršet. Protivný déšť ji padá do obličeje, kde se mísí se slzami. S velkým strachem se loudá domů. Nechce se jí tam. Bojí se otce. Ví, že je doma ve „své náladě“. Netuší, co ji doma čeká, jako každý den. Jen jedna věc je naprosto jasná – musí být silná a vydržet, i když to opět nebude lehké…