Osud vs. Život

Osud, co je vlastně osud? Jedno jediné slovíčko a tolik možných výkladů. Většinou se říká, že osud je předem daný. Vše, co má se stát, se stane. Opravdu je tomu tak? Opravdu nemůžeme ovlivnit, co přijde? Ale ano, můžeme. Nikdo přeci nemusí dělat nic, co on sám nechce. Každý má svoji možnost volby, ale i přesto jde za námi jeden stín, který se někdy škodolibě usmívá a jindy mračí. Nenásledujeme osud, on následuje nás.
Sny… Jsou s námi ve spánku i v bdění, obraz našich tužeb. Právě v našich snech se zobrazují naše přání, cíle, kterých chceme dosáhnout.
V životě jdeme po jediné cestě, chvílemi je trnitá a jindy zase posypaná okvětními plátky růží, hebkými jako hedvábí. Nikdy však nejdeme sami. Vždy nás někdo provází. Rodiče, sourozenci, první láska, přátelé, životní partneři nebo děti, jeden společník se ale nikdy nemění… osud. Plní naše přání a bere nám sny. Vždyť o tom je celý život, o darech a ztrátách. Lidé přicházejí a odcházejí. Někteří zůstanou a jiní ne. Stejně je to s přáními a sny. Člověk může mít jedno přání, jeden sen po celý život, a když se konečně naplní, zjistíme, že nic není, jak jsme snili.
Život je realita. Někdy tvrdá a jindy není nic krásnějšího. Sny a přání by se měly plnit, dokud je čas a příležitost, protože později ztratí význam. Osud je rozdrtí a zůstane z nich jen prach, který už nikdy nejde slepit do původního tvaru. Sny jsou nadějí, která nás provází po celý život a osud je buď plní, nebo ničí. Když člověk ztratí naději, nic už není, jak bývalo.
Osud nosí slzy, smích, radost i žal. Tohle je jeho úděl, dávat vše a všem rovným dílem. Nikomu víc a nikomu míň.
Přání změněná na prach se nikdy nevrátí, nejdou zachránit, ale přijdou jiná, která osud vyplní. Tak co vlastně jsme? Bezmocní? Loutky? Ne, jsme, co jsme. Lidé plní přání a snů. „Tak jděte, žijte a bojujte za svoje sny, protože život není nekonečný a musí se prožít až do konce, i přestože osud má dvě tváře. Jednu přijatelnou a jednu odmítavou.“