Psí odpoledne

Nejsme nic víc než jen odpad téhle společnosti. Jsme vandalové, jsme žebráci. Potulujeme se po městě a spíme tam, kam se bojíte pustit své děti. Jsme věčně hladoví, věčně podráždění a ničím se nám nezavděčíte. Hodíte po nás klackem, zaženete nás, řvete na nás, ale my se vrátíme. Jsme černé svědomé tohohle města a jsme na to příslušně hrdí.
Máme odbytý úvod a v tuhle chvíli, na tomhle místě určitě čekáte větu typu: „Ale dnešní den byl jiný,“ nebo „Tenhle den se..“ a podobné ptákoviny, čímž by měl takový pořádně vystavěný příběh začít. Kraviny! Nic takového ode mě nečekejte. Každý podělaný den v mým zatraceným životě je pořád stejně otravný. Ale mně to nevadí. Vyrostl jsem tak a nic lepšího jsem nepoznal. Každý den se scházíme v parku a povalujeme se kolem laviček. Kolik nás je, ani přesně nevím. Občas někdo přijde, někdo odejde, nikdo se nestará. Po nikom nic nechceme, o nic se nestaráme. Myslíme jen na sebe a jak ukojit naše touhy a potřeby. A pořád žijeme. Existuje však zdravé jádro naší „smečky“. Punťa, Míša, Alík a já. My čtyři a nikdo víc. Nikdo není nad námi, nikdo se nad nás nepovyšuje. Jsme středobody tohohle rajónu, jsme králové na svém skromném panství. Každou nepravost jsme schopni potrestat, každý z nás je ryzí charakter.
Ach ano, jak z legendy o králi Artušovi. Pravda je mnohokrát horší. Ne, že bychom byli líní nebo malomocní, prostě necháváme život plynout kolem nás a sázíme na tiché proplouvání. Když se prostě do ničeho neserete, tak se nikdo nesere do vás. A tam, kde žijeme, je to nadmíru důležité. Občas se sice stane, že si nás někdo všimne a začne nám něco vytýkat a nebo nás urážet. Ale když, jak se říká, stáhnete ocas mezi nohy a sklopíte hlavu, všechno se přes vás přežene bez vážnější újmy. Jsem rád za tenhle život. Vždyť mohlo by být hůř. Mohl bych být vykastrovaný, mohl by mě třeba někdo strčit za mříže a nebo bych musel žít ve společnosti nějaký poblázněný slečinky, nosit pestrobarevný svetry a nuceně se usmívat na její okolí. Pár plech, lízání si koulí a netrestané močení. To je to, co jsem si téměř vybral. Každý z nás má více či méně na výběr. Ať už doleva nebo doprava, jsme to my, kteří se rozhodujeme. Každý svého štěstí strůjce, svého zmaru nástrojem. Naučte se brát život s rezervou a ne tak vážně. Nikdo nemá rád škarohlídy.
Když máme hlad, proběhneme se po městské zeleni a omrkneme odpadkové koše. Asi by jste nevěřili, jaký poklad tahle součást vašeho každodenního života obsahuje. Najdete tam cokoliv. Ovoce, zeleninu, zabalené svačiny, poloprázdné flašky, otrhané panenky. Navíc každou středu řezník Vokounek projeví trošku soucitu a dobré vůle a pohodí nám nějakou tu kůstku s masíčkem. Je dobré vědět, že v tomhle hektickém světě, plném přetvářky, peněz a špinavého spodního prádla existují lidé, kteří neváhají pomoci bližnímu svému a ulehčit mu od jeho „těžkého“ údělu bytí. Nevadilo by, kdyby nám „ulehčoval“ ještě dalších zbylých šest dní v týdnu.
A tady to máte. Člověk vám nabídne záchranný prst a vy mu hned chcete ukousnout celou ruku. Na světě jsou prostě věci, které se nemění. Ať už jste jakýkoliv, ať pracujete jako doktor, obchodník nebo řidič, vždycky budete myslet na sebe a jak si přilepšit. Nemá cenu si nic nalhávat. Každý z nás má v sobě malého či většího sobce, který se časem projeví. My jsme si to už dávno připustili a smířili se s tím. Nikdo z nás není dokonalý, nikdo z nás není ryzí charakter. Máme své nedostatky, máme své vroubky. Strávili bychom snad celý život, napravováním jich a „broušením se“. Ale pak bychom byli všichni stejní. Jeden jako druhý, bez chyby a bez vady, stáli bychom v řadě a nikdo by nás nerozpoznal od našeho souseda. Kašlete na dokonalost a přesnost. I vaše neduhy mají svou, někdy zvrácenou, krásu.
Ale co nám opravdu chybí, je teplo těla opačného pohlaví. Áno. Pokaždé, když kolem nás projde pěkný zadek, nedá nám to a podíváme se. Jak se tak vyzývavě kroutí a vlní. Nikdo z nás to nevydrží a začne výt. Ano, výt. Bublá to v nás, v hlavě nám hučí a my máme chuť vyrazit, chytnout tu nádhernou „kost“ a ... a užít si, dokud jsme ještě mladí, silní a jsme plní touhy. Bohužel si na ně jejich „majitelé“ dávají pořádný pozor, aby je náhodou nějaký pouliční smeták nezneuctil. A my o tomhle sníme. A to velmi rádi. Sny nám pomáhají překonávat bolest všedních útrap, dávají nám sílu do dalšího dne. Bez snů bychom se neměli na co těšit. Ztratili bychom motivaci a všechno by nám bylo ukradený. Někdy je lepší žít v trvalém snu a nikdy se z něho neprobudit. Svět bývá někdy až příliš krutý. A každý z nás potřebuje jednou za čas ulehčit.
Život bez koníčků je jako život bez koulí – nudný a strašně pohodlný. Někdo sbírá dámské prádlo, někdo pěstuje pokusné květáky a někdo si staví modely aut. I my nejsme výjimkou. I když ty naše záliby jsou trošku zvláštní. Třeba Punťa. Občas jen tak utrousí, že si jde zahonit a odběhne. Počas se pak ozve dětský křik a pláč a on se celý veselý vrátí. Je sice celý zašpiněný od písku a objeví se i nějaký ten krvavý šrám. Ale jak říká: „Kvůli dětem jsem ochoten leccos obětovat.“ A pak Míša. Jeho největší vášní jsou mladé holky. Kdykoliv nějakou spatří, nezdráhá k ní přijít a nabídnout jí nějaký ten nevkusný návrh. Pokud si dobře vzpomínám, nikdy se mu ještě nepodařilo žádnou takhle udolat. Naděje prý umírá jako poslední, říkává, když si líže poraněný místa. No, nechtějte vědět, čím se bavím já...
Jak to shrnout? Něco milého na konec? Konec patří pravdě! Nechodíme do práce, nic nás netlačí. Jsme svobodní a můžeme si dělat co chceme. Nemilujeme ale máme rádi. Žijeme s tím, co máme a na nic si nestěžujeme. Pohádka nebo noční můra? Náš život - naše realita. Nic velkolepého jsme neudělali a ani se nechystáme.
Jsme šťastni tím, co jsme, jsme šťastni sami sebou. Máme studené čumáky a čtyři nohy.
Chlupatý zadek a věčnou chuť. Jsme ti, kdož vzešli z ulice. Jsme ti, kteří žijí věčně a vy zhynete. Jsme to my, Psi ulice.