Neotáčej se!

„Myslím, že ten výlet nám jen prospěje.“
„Určitě, byl to vynikající nápad, Tomáši.“
„Tenhle víkend budu jen tvůj.“
„Počkej, tys někdy nebyl?“
„Já…“
„Co jsi tím chtěl říct?“
„Samozřejmě, že nic. Jen jsem to špatně řekl, omlouvám se.“
„Omluva se přijímá.“
Následoval hluboký polibek…

Milovala jsem ho. Byl pro mě vším. Chápu, že podobně řeči slýcháte denně snad tisíckrát, ať už z televize, rádií nebo bulvárních časopisů. Vlastně není ani jeden den, aby jste to neslyšeli, takže se omlouvám, ale je to tak. Pro jeho štěstí bych udělala cokoli, a když říkám cokoli, tak to také tak myslím. Jenže je chyba, když se z lásky začne vytrácet to krásné a začíná vás sžírat žárlivost. Začne vám v krvi stoupat majetnický pud, a to je chyba. Já jsem to však nemohla ovládat. Najednou mi přišlo, že je kolem mě armáda nepřátel, která mi chce moje štěstí vzít. Začnete, ať je to vaší povaze jakkoliv vzdálené, kolem sebe kopat a nerozlišujete, jestli u vás zrovna stojí kamarád, někdo z rodiny nebo vám absolutně neznámý člověk. Láska zaslepuje, dávejte si na to pozor…

Kdy?
Bylo to pondělí, Oba jsme si vzali volno. Chtěli jsme si spolu vyjet, pořádně dlouho už jsme nikde nebyli. Může za to naše náročná práce. Já sekretářka, která musí být po ruce šéfovi úplně kdykoliv (pozdní hodiny nejsou výjimkou), on stavební inženýr. Proto jsem byla moc ráda, že nám dali volno. Jeli jsme do Paříže, města zamilovaných. To město na mě působilo tak zvláštně. Cítila jsem se v něm bezpečně, uvolněně. Přesně tak se cítím, když si napustím plnou vanu, přidám pěnu s čokoládovou vůní a na hladinu naházím pár lístků z červených růží. Ne nadarmo je to jedno z nejnavštěvovanějších měst, neznám moc lidí, který nemají rádi relaxační koupele. Někdo je však alergický na čokoládu, pak by měl spíš vyrazit do Moskvy…

Jistě, že jsem se těšila!
Být celý týden se svou jedinou a životní láskou. Hodit na chvíli starosti za hlavu a jen si užívat, jako za mlada. Pít francouzská vína, jíst ty nejlepší škeble, procházet se romantickými uličkami a večer se oddávat divokému sexu. V posteli byl nepřekonatelný. Jeho silné ruce mě silně držely a nechtěly pustit. Vypadal, jako by se neovládal. Nikdy mi však neublížil. Nikdy mne třeba nezmáčkl tak, aby mne to bolelo, pokud jsem to sama nechtěla. Však to znáte, vyzkoušet se má všechno. Nejsem žádná naivní pubertální holka, co neví, na co jí dole má. Neříkejte mi, že jste nikdy tvrdší sex nezkoušeli? A jestli tvrdíte, že ne, děláte ho do dneška…

Ne!
Nás vztah jsme samozřejmě netajili. Nebyl jediný, sebemenší důvod, proč by tomu mělo být naopak. On byl svobodný, já vdova. Vše se tedy mohlo odehrávat bez jediné výčitky svědomí. Pravda, kamarádi mě před ním varovali, prý jim připadal moc tajnosnubný a uzavřený, ale bylo to spíš tím, že ho neznali. Byl to moc milý kluk, co se zajímal o východní umění. To mně na něm imponovalo. Rád vypadal hezky. Uměl se vkusně obléct. Žádný vesnický balík, co si vezme kalhoty s pruhy a k tomu svetr s kostkovým vzorem. vypadat vždy dobře a upraveně. Jen tu bradku si mohl oholit, tu jsem si opravdu neoblíbila. Už jsem říkala, že byl dobrý v posteli?
Samozřejmě!
Měl také své špatné stránky, jako každý. Nic mě nedokázalo rozzlobit víc, než když mi na večeři, s kterou jsem se připravovala celé odpoledne, řekl jen: Ujde to. To mě dokonce přešla i chuť na jídlo. Nedával dolů záchodové prkénko. Říkáte si, maličkost. Jenže vztah stojí na takových maličkostech. Dejte všechna malá zaškobrtání do mixovacího kelímku, pořádně protřepte, přidejte trochu ledu a právě jste si připravili drink, s názvem zabiják lásky. Neuměl po sobě umýt ani jeden blbej hrnek! Oblečení se válelo tam, kde se svlékl. Byl naprosto nesamostatný. Navíc se opravdu hloupě smál. Chvílemi jsem ho jednoduše nenáviděla.

Jak jsem vám řekla, bylo to v pondělí…
Seděl na posteli a s někým telefonoval. Přiblble se usmíval a až příliš vroucně gestikuloval s rukama. Neposlouchala jsem ho, věděla jsem, kdo mu volá. Byla to ta mladá coura, které snad i platil za to, aby ho do ní mohl zasunout. Šukat mladý holky se mu zachtělo. Nevím proč, ale měla jsem tak dobrou náladu. V hlavě mi zněla naše písnička, z první schůzky. Zpívá se tam něco jako: My love lala lala, doufám, že to jste to poznali. Nic jiného jsem neslyšela, jen tuhle skladbu. Začala jsme si představovat, jak si to rozdává s tou slečinkou v naší posteli. Trochu mě to vzrušilo, ale horší bylo, že jsme se na něj nezlobila. Nechala jsem ho dokončit hovor a když za mnou přišel, obejmul mě a dal polibek na krk, jedním prudkým pohybem, jsem mu kuchyňským nožem otevřela tepny na krku. Tu čuně mne ušpinilo. Musela jsem se jít umýt, svojí lásku jsem nechala vykrvácet na podlaze, jako prase na porážce. Cukal se tam dlouho, nemohla už jsem se na to dívat, tak jsem si vzala svůj bílý kabát a vyrazila na večeři. Tam jsem poznala Paula. Byl tak milý, ovšem měl bradku,..

Neotáčej se!
Víš, já moc lidem nevěřím. Nebýt toho, že jsem vypila trochu šampaňského, nikdy bych ti tohle neřekla. Já chápu, že člověk je tvor společenský a vykecá i to, co nemusí, v tom lepším případě, a nebo to, co vyloženě nemá, v tom horším případě. Musím si pojistit, že si tohle moje malé tajemství vezmeš do hrobu. Proto pomalu sundej ruku s myši, ano přesně tak. Hluboce se nadechni a zatni zuby. Ta sekyrka je sice stará, ale ostří jsem za tebou brousila již od začátku, co to čteš.

Jdeme na to…