Smějete se mi,že jsem jiná.A já se směju vám,že jste všichni tak stejní...

Nikdy jsem to nevnímala jako handicap. To začalo až tady. V Londýně. Přestěhovali jsme se sem s mamkou hnedka po tátově pohřbu. Máma už nechtěla žít v Africe, chtěla se vrátit domů do Anglie. Říkala: ,,Víš, Kristy, všechno mi to tady strašně připomíná tátu.." Rozuměla jsem jí… Zažívala jsem to samé, takže jsem proti odjezdu z Afriky nic nenamítala. S klidem jsem opustila své prarodiče, ke kterým jsem stejně nikdy neměla bůh ví jak dobrý vztah a nasedla s mámou do letadla směr Londýn.

Doma se odjakživa mluvilo jak tátovou, tak i máminou rodnou řečí - angličtinou, takže nebyl problém ani v tom, abych mohla v Londýně nastoupit do školy. Hrozně jsem se do školy těšila!! Na nové lidi, co tam potkám, na nové prostředí,… Však taky na první den v nové škole jsem si u mamky vynutila novou džínovou mini sukni a super tričko s mým oblíbeným citátem: I HAVE A DREAM…

Svoje po ramena dlouhé tmavě hnědé kudrnaté vlasy jsem zapletla do dvou copů, oblékla jsem si nové oblečení, lehce se nalíčila a vyrazila do školy. Na ústech mi pohrával úsměv a já pravou nohou vstoupila do rozlehlého areálu kolem školy. To mi ale úsměv rychle z tváře zmizel… Skoro všichni na mě začali pokřikovat: ,,Hej, ty černá hubo, co tady chceš???" nebo: ,,Táhni si domů, ty ***!!!" Oněměle jsem na ně zůstala koukat. Sakra, co to má znamenat??? Co jim vadí??? To nikdy neviděli černošku??? Asi ne… Ať jsem se rozhlížela, jak jsem chtěla, nikde jsem neobjevila člověka se stejnou barvou pleti, jako mám já… Smáli se mi, že jsem jiná... Nenáviděli mě za to… Cítila jsem, že mezi ně nikdy nezapadnu… Že tady si prostě nikdy nenajdu přátele… Doma jsem ale nic neřekla.. Nechtěla jsem mamce kazit radost. Byla v Londýně tak hrozně šťastná a já jsem nechtěla být příčinou jejího smutku… Rozhodla jsem se, že budu jako oni… Budu stejná jako lidi ve škole… Smějou se mi, že jsem jiná. A já se směju jim, že jsou všichni tak stejně bílí…