Můj kamarád Dr.

Ozve se tiché lupnutí a do místnosti vstoupí další člověk. Mladý kluk. Podívám se mu zpříma do tváře, ve které se zračí těžký machr. Nechápu, s čím sem jde, čekárna u veterináře a on nemá žádné zvíře?
„Sorry, můžeš se trochu šoupnout?“
Uvědomím si, že nejspíš mluví na mě. A nemůžeš si sednout tam??
„Jasně, přece nevystojíš důlek.“
Ucítím na sobě pohledy ostatních majitelů zvířecích pacientů, no snad jsem zase tolik neřekla, pánové. Jsem tu jediná slečna, jinak sedm statečných.. ehm asi chlapů.. Nejmladší má tak třináct, nejstarší asi šedesát. Ale za tu půl hodinu, co tu s nimi sedím, jsem zjistila, že mě naprosto neuznávají.
Nadhodím ke spolusedícímu zdvořilostní frázi.
„Tak s čím sem jdeš?“
„Ále, Bohuš stávkuje.“
Vykulím oči a s obavami se zeptám, kdo to je, můj kamarád měl taky zvířátko jménem Bohuš. Byl to velkej, hnusnej, černej, chlupatej a toulavej pavouk. Ech jak já se ho bála..
Sáhne do bundy a vytáhne malé zvířátko. Aha králíček, u srdce je každému nejlíp a venku už je zima, takže nosit králíka pod bundou není zas tak špatný nápad... Lepší než mačkat u sebe sklípkana.
„Ten je roztomilej, co ho trápí?“
„No furt sedí na jednom místě a nechce moc žrát.“
„Má málo pohybu..“
Né že bych byla expert, či veterinář. Ale jelikož mám doma takovou nadílku, tak to vědět musím. Kluk se zatváří povýšeně.
„Ty jsi snad byla u mě doma? Ne? Tak se mi nepleť do výchovy.“
Aha, pán je urážlivka. Se z té tvojí nedůvěry nezcvoknu.. Z čekárny se ozve pochichtávání, no jasně, obecenstvo celou dobu poslouchá. Co vy, chlapi, máte za zlozvyk, držet spolu?
Ze dveří vykoukne mladá, krásná sestřička. Proč by jinak na ni všichni tak civěli.
„Slečno, musíte ještě počkat, kočky dostaly moc antibiotik, tak se ještě neprobudily.“
Super, takže další půl hodiny.
Pán, který sedí naproti mně, se zeptá:
„Byli jste na kastraci?“
Sympaťák to je, třeba by mi to tady mohl zpříjemnit. Ten jediný se mi nesměje.
Ne nemohl. Pokud na mě ten jeho trhač bude pořád vrčet, tak ne.
„Ještě jsme, jak vidíte, trvá to až moc dlouho.“
Konec rozhovoru, pes se na mě rozštěká.
V tom všem zmatku, kdy začne štěkat jeden, tak začnou štěkat všichni, se otevřou dveře.
„Ty vole Bohušu, kam lezeš?“
Kluk valí oči na králíka hopkajícího do ordinace. A ve dveřích stojí veterinář, naše modla, naše spása a můj šílený kamarád.
„Takže kdopak je tu s tím ušákem? Potřebuji na něj tlumočníka.."
„Já prosím.“
„No pojďte, mladíku.“
Prý mladíku, Mates má co říkat, sám je jen pár let po promoci. V tu chvíli si veterinář všimne mé maličkosti a já mám strach o obyvatele čekárny. Co když jim ty oči vypadnou úplně?! Takže nejdřív na mě zavolá zdar, pak mě plácne přes zadek a nakonec mi vlepí hubana. Tolik lásky ke kamarádce..
„Hele já jdu zkouknout toho králíka, ošetřím tyhle další a pak skočíme na kafe, ne. Kočky vezmeme s sebou, neboj.“
A než stačím cokoli namítnout, zmizne za dveřmi.
Není nad protekčního pacienta, že jo..

O dvě hodiny později.
Sedím na židli v chovatelské stanici, tu totiž Matěj mimo jiné vlastní (provizorní řešení kvůli čičinám) a piju kafe.
„Mimochodem, s čím tam byl ten králík?“
„Myslíš toho se zácpou?“
No nic, každý se snad může splést ne?