Zrdcadlo

..............
Ještě před týdnem byla dokonale šťastná… Měla kluka, milující rodiče a skvělého bráchu.
Jenže se to všechno nějak zvrtlo.. Její brácha začal flákat školu a doma začalo peklo..
Hádky se postupně střídaly s vyhrožováním a hysterickým pláčem. Utíkala od toho všeho vždycky k Martinovi. Jednou jí ale řekl, ať si vybere mezi ním a rodinou, protože ho už to takhle nebaví. Bezmyšlenkovitě řekla Rodina. Otočil se a odešel. Jiný by možná pochopil, ale on ne. Neměl jeho rodinu tak rád jako ona tu svou, takže ji nechápal. Zjistila, že ji nemiloval tak, jak jí říkával.

Bloudila domem, až se dostala na půdu. Stálo tam staré obrovské a zaprášené zrcadlo. Otřela z něj opatrně prach. Viděla v něm bledou, vyhublou postavu s prázdnýma, unavenýma očima … za ten týden strašně zhubla a zbledla. Servala ze sebe triko i kalhoty.. Prohlížela si svoje nepřirozeně hubené tělo, ale hlavně jizvy.. každá má svůj příběh, ale všechny jsou ze stejného důvodu. Měla zjizvené skoro celé paže a nohy, místama dokonce i břicho. Znovu se podívala do očí postavě v zrcadle. Už neměla prázdné oči.. Byla v nich směsice smutku, pokoření, bolesti, ale hlavně nenávisti. Nenáviděla sama sebe za to, co si dělala, jenže ona to dělala, aniž by si to uvědomila.
Dívala se na sebe s odporem. Ani se nedivila, že ji Martin opustil. Co by taky na ní viděl??

Rozum říkal „Skonči to! Nic dobrého tě tu nečeká!“ ale Srdce říkalo „Zůstaň prosím ještě chvíli, třeba se všechno vyřeší.“ .. protože byla člověk, který si rád nakládal těžká břemena, vybrala si tu těžší cestu. Cestu Srdce…

Rvala se o svůj kousek štěstí. Rvala se, často prohrávala, ale vždycky se sebrala a bojovala dál.
Věděla, že to její štěstí na ní někde čeká a že ho chce najít. Bojovala a nakonec vyhrála.. To zrcadlo si nechala. Připomínalo jí, že někdy je lepší volit tu těžší cestu bez jistého výsledku a že je lepší se rvát než to každém neúspěchu se hned vzdávat.