Místo, kdy bych chtěla žít

Tam, kde lišky chodí rozdávat přání krásných snů, když den se mění v noc.
Tam, kde při prvních ranních paprscích probouzející se ptáci zpívají své árie nově rodícímu se dni.
Tam, kde na lesních paloučcích při úplňku tančí víly stvořené z křehkého měsíčního svitu.
Tam, kde se v poledne ke studánkám s křišťálovou vodou chodí lesní obyvatelé nejen osvěžit, ale i odpočinout.
Tam, kde kolem skotačících vod potůčku rozkvétají ty nejroztodivnější a nejskvostnější květy.
Tam, kde v bílých sněhových peřinách vidět jsou otisky stop a neporušený povrch se třpytí odlesky slunce.
Tam, kde při lehkém vánku poletují něžně k zemi statisíce listů, zbarvených takovými odstíny barev, jež si umíme jen těžko představit.
Tam, kde se rodí nové životy a země vydává svá tajemství po dlouhém spánku.
Tam, kde déšť vše pokropí a sníh vše na dlouho skryje.
Tam, kde slunce louže vysuší, ale přitom daruje zemi dostatek vláhy.
Tam, kde meluzína hraje s neposednými větříčky na honěnou.
Tam, kde v noci houká sova a přes den slyšet jsou laškovné trylky ptáků.

Tam, kde všude se zdá býti blízko.
Tam, kde existence slova “nemožné“ je zcela vyloučena.
Tam, kde jedna minuta se jeví měsícem, a jedna hodina snad rokem.
Tam, kde se zastaví a zamyslí i ten, jenž běžně pospíchá a nevěnuje pozornost okolí.
Tam, kde se slzy roní jen, když odejde někdo odpočívat navěky.
Tam, kde si přátelé umí říci, jak si váží druhých.
Tam, kde při smutném počasí vás vždy čeká otevřená náruč vašich blízkých.
Tam, kde je ze všech cítit klid, mír a spokojenost.
Tam, kde vládne láska, rozum a cit.
Tam, kde všichni jsou rádi, že se vidí.
Tam, kde si máte vždy s kým popovídat.
Tam, kde si jsou všichni rovni.
Tam, kde nezáleží na tom, kolik toho vlastníte.

Tam, kde života si váží.
Tam, kde lidé vědí, že každý den je jedinečný a už nikdy se nebude opakovat.