Soud(volné pokračování

Soudce se na mě zadumaně podíval a vybídl, abych mu ukázala občanku. A já celá nesmělá jsem zamířila oklikou mezi stoly k němu. Pootočil se na židli a dodal: “Pojďte si prosím zepředu.“ Otočila jsem se na podpatku a rozverně se pousmála tak jako, že se vlastně vůbec nic nestalo. Jen co jsem soudci podala občanku, mé kroky zamířily odhodlaně ke stolu, kde se chvěl mikrofon. Postavila jsem se zpříma k němu a rozkoukala se na všechny postavy, které mě budou v příštích pár minutách drtit svými dotazy. Zleva se na mě díval přísedící, vpravo vzadu zapisovatelka, která téměř nešla ani za tím počítačem vidět, vedle obžalovaná a zpříma moji tvář objímal na dobré dva metry soudce. “Tak, jak to tedy bylo?“ Zeptal se soudce s kamenným výrazem ve tváři. Zhluboka jsem se nadechla a než jsem vypustila téměř celou větu z úst, vnukla se mi myšlenka, že se mi příšerně chvěje hlas.
„Tak tedy naše sousedka nás opakovaně napadá. Tedy mě i moji rodinu.“ Pokračovala jsem ve vyprávění té úterní detektivky. Pamatovala jsem si to vskutku přesně, i když je to záležitost už dobrého půl roku stará. Asi proto, že jsem měla zrovna po zápočtech celá rozradostněná a tahle naše povedená sousedka mně tu náladu pěkně pošramotila. Vtom Šárka(obžalovaná) vyjekla ze svých úst. Určitě bych ten její vychlastaný a prokouřený alt jinak nenazvala než jekot. Věřte mi, poslouchám to už dobrých pár let, když si chci posedět v klidu na balkóně. Vtom uslyším tohle její zvláštní chraplavé ječení, které volá na svoji dcerku: “Teoo!!! Kam jdeš?“ Musím podotknout, že je to opravdu chudák dcerka, ale za to může matka příroda nebo bůh nebo možná ještě někdo jiný. Možná rodiče, kteří bydlí hned z druhé strany půl domku a poznáte je podle stejného jekotu, jaký vydává jejich dcera Šárka a snad už i její malá Tea. Opravdu povedená rodinka. Jo, kdysi jsme si tady na ulici všichni rozuměli až do doby, kdy moji máti nechtěla Šárka nechat projít po veřejném chodníku. Slovo veřejný chodník znamená, že je průchozí pro všechny. Tudíž si nikdo nemá právo dovolit stavit si tam auto nebo si jeho konec zakončovat kovovým plotem. A přesně tohle je případ naších sousedů. Mně to bylo z celého srdce jedno, ale pak se stala ještě jedna neuvěřitelná věc a ta věc se nazývá závist
pokračování příště...