Čekárna

Předem upozorňuji: shoda jmen je zcela náhodná a že se to netýká žádné existující osoby, ani té neexistující.

Oknem do pokoje mžikají paprsky z pouličních lamp. Ležím s očima obrácenýma vzhůru snažíc se rozluštit tajemnou kaligrafii na stropě. Další bezvýznamný stereotypní den je za mnou, ještě bezvýznamnější a delší noc přede mnou.

"Jak dlouho tady ležím? Týden, měsíc, rok, několik let?"
"Abych řekla pravdu, tak nevím... Jisté je však to, že pokud se mnou někdo něco rychle neprovede, tak tady zešílím!"
Palčivá bolest mezi lopatkami mě jen v mém názoru utvrdila. Sestra pode mne špatně uložila polohovačku. Nemocniční postele jsou ta největší mučidla na světě, kam se na ně hrabe nějaká španělská bota. Plenkové kalhotky se mi nepříjemně lepily na zadek a já cítila jejich kyselý zápach.

Oči mi sjely k sousední posteli, kde již po několik dní snaživě chrčela paní Přenosilová.
Převozník na druhý břeh se někde flákal. Asi šel do hospody. "Podle mne je pořádný notorik, protože vždy, když už konečně dorazí, vezme se sebou nejprve pár docela jiných lidí, než konečně s lejstrama a pořádnou škytavkou doškobrtá k té pravé."
Je zvláštní, že se ještě nespletl a nevzal si i mne. Jenomže, co by se starou bábou dělal...!?

Do okna se opřel vítr. Natáhnu krk, co nejvíc můžu. Tedy alespoň si myslím, že tomu tak je. V reálu jsem se nehla ani o milimetr. Nevidím absolutně nic.
"Prý budou Vánoce." Sestřičky se nás snaží navnadit.
"Bláhové, nevím, proč bych se měla těšit, když stejně řízek nedostanu. Dostanu dietu jedna gé, to znamená geriatrickou, tudíž nemastné neslané rozmixované brambory. Ty ať si strčí za klobouk!"

Ženská ležící u dveří spustila svoji árii. Jakou, to jsem ještě nerozluštila, ale nejspíše to bude Rusalka. Z mých myšlenkových pochodů mne vyrušilo vrznutí dveří. Paprsek neonového světla mne na okamžik oslepil, ale i přesto brzy rozeznávám siluetu Markétky.
"Holka, žes radši nezůstala doma. Dneska tě tu nic dobrého nečeká..."
Pohledem na paní Přenosilovou konstatuji, že to má za sebou.
Paní Zbavitelová dostává svého lomcováka. Já nedostávám nic, a proto vím, že už zase budu dvě hodiny ležet s mrtvolou.
Zpoza paravánu vykoukl zakuklený obličej Karly. "A jé...! Tys nám tu chyběla!" Proběhlo mi jen mimoděk hlavou.
Kdo měl jednou tu čest a potkal se s milou Karlou, věděl, před kým má utíkat.
Potíž však byla v tom, že mně jaksi půlka těla neslouží, a tak mi nezbývá nic jiného, než se do tmy tiše ušklíbnout.

"Napijeme se, paní Zdráhalová," zaznělo do tmavého ticha.
Rychlostí blesku se ke mně přibližovaly rukavice, jimiž ještě před okamžikem drhla tělo paní Přenosilové. Bránit se jí bylo marné, utéct nebylo kam. Stříkačka s nenáviděným čajem brzy našla svůj cíl. Má ústa. Obličej se mi zmenšil do výřečné grimasy a já neovládla plivnutí se slovy rozhořčení, která ve skutečnosti byla pouze hlasitým pazvukem. Rozzuřená Karla vyběhla z pokoje, ale vrátila se během mžiku. V ruce držela plnou injekční stříkačku, kterou rázným švihem vyprázdnila do mé oležené zadnice.

Probudila jsem se. Nevím, který den, v kterou hodinu. Na vedlejší posteli sténala zase jiná paní s podobným osudem.
Já doufala, že dnes konečně dojde ke konci mého trápení.

Pokud ne, tak se snad najde někdo, kdo mi dlouhou chvíli alespoň trochu ukrátí.
A když ani tak ne, možná se přeci jen podaří rozluštit tu tajemnou kaligrafii na stropě.