Barman Alex

Byl jsem mladej. V hlavě zmatek. A právě tehdy jsem si řekl, že nejlepší povolání na světě je barman. Ten má přece neomezený přístup k alkoholu, zná zpravidla všechny lidi, co něco znamenají, ať v tom či onom odvětví, a má respekt, jakožto člověk, který vždy vyslechne a je s každým zadobře. Všichni přece pijou. Pilo se a pít se bude. Chlastají sportovci, kteří to vzdali. Chlastají dělníci, aby otupěli po tvrdé práci. Chlastají studenti, aby utekli stereotypu budoucího života, kterého se bojí. Chlastají, protože věří, že něco zastaví, že se něco změní. Nezmění. Ale to jsem tenkrát nevěděl. Těšil jsem se myšlence, že za barem zažiju mnohou akci a úsměvný okamžik, a lidi za to budou navíc platit. Nadchla mě myšlenka, že si po zavíračce sednu ke stolu se svými přáteli, zavřu hospodu a budem dál nerušeně pít až do rána. Den co den. Prostě paráda.
Taky že to paráda opravdu byla. Všechno šlo, jak jsem si vysnil. Tuny pití, tucty kamarádů, nekončící zástupy žíznivých, podnik většinou plný až po střechu, peněz dost a dost. Byl jsem ve svém živlu. S každým, kdo si sedl k baru, jsem si vždy dobře popovídal, na svém rameni jsem utěšoval už hodně ztroskotaných existencí a snažil jsem se být dobrým rádcem při řešení těžkých životních situací druhých. Lidi mě, myslím, měli rádi. Taky jsem pil. Ano, pil jsem víc, než by možná bylo zdrávo. Uznávám. Ale koho tohle v hospodě zajímá? Někdy je prostě třeba dostat se na úroveň svých hostů, abyste byli schopni ještě s nimi držet krok v rozhovoru. Měl jsem stálou klientelu, kamarády.
Každé ráno jsem vstával v 9 hodin, pomalu se najedl a odcházel otevřít bar. Často už u něj čekali hošani, co zrovna bulali školu. Nezlobil jsem se na ně. Chápal jsem to. Taky jsem za mlada bulal. Ono nejde do školy chodit nepřetržitě, pokud si chcete uchovat alespoň část svého já. Škola má tendenci nutit vám názory a ideály. Ne naopak, jak se všeobecně hlásá. Vím, o čem mluvím, byl jsem mnohokrát svědkem mnoha situací učitel=autor absolutní pravdy, student=drzé budižkničemu. Jen jsem dával pozor, aby se mi tam úplně nezlomili. Přece jenom, pít v 10 hodin ráno není úplně nejlepší varianta. Mívá to následky, řekl by nejeden pijus. Já taky.
Večer už bylo tradičně plno. Miloval jsem atmosféru plné hospody. Tu směsici hlasů, které létají tam a zpět po lokále, smích, ale i sem tam pláč. To vše jsem nalezl na svém místě. Měl jsem, jako každý večer, opět plné ruce práce. Další a další příběhy, další problémy, kterými mě lidé zaplavili v naději, že jim budu schopný pomoct. A já se o to vždy snažil a většinou jsem byl i úspěšný. Častokrát se totiž vraceli se slovy díků a já byl v té době opravdu šťastný. Byl jsem vlastně revolucionář. Kdo by byl řekl, že i v hospodě může fungovat samostatná jednotka humanitární pomoci, soukromý psycholog? Opravdu jsem si tak připadal.
Jednoho dne nabral můj život skutečné obrátky. Probudil jsem se už ve 5 ráno. Musel jsem na záchod. Pak jsem ale nemohl usnout, vybavovaly se mi stovky hlasů, ale já nevěděl, komu patří. Nikdy předtím jsem je neslyšel. V bytě jsem měl strašný bordel. I když jsem nekuřák, tohle chtělo cígo. Doma jsem měl vždycky cigára, věděl jsem, že to jednou přijde. Že se nějak musí projevit zvyk kouřit. Kouřila celá moje rodina. A já teď taky. Seděl jsem v kuchyni, vykuřoval a popíjel kafe. Bylo jasný, že už neusnu. Do práce jsem proto vyrazil dřív, než obvykle. Na ulici jsem vytáhnul klíče a snažil se odemknout hlavní dveře. Nešlo to. Podíval jsem se vzhůru.
„Do prdele!“ zařval jsem. Kdo mi sakra sundal ceduli ze vchodu? Určitě nějaká banda opilců. Ale proč? Komu to udělalo dobře, že mi sestřelil můj návěsní štít, který stál nemalé peníze. Kdyby ho tady aspoň nechal ležet. Teď už je určitě v něčí garáži a svítí si tam svou modrou neonovou barvou. Byl to nějaký idiot. Z okna protějšího domu se vyklonil chlápek. Šel jsem k němu.

„Neviděl jste náhodou včera v noci někoho, jak krade ceduli z mojí hospody?“ ptal jsem se.
„Z jaké hospody?“ odpověděl.
„Támhle naproti. To je moje hospoda a někdo z ní sakra ukradl můj štít.“
„Děláte si ze mě srandu?“
„Ne, já vás přece nepodezřívám.“
„Není ani z čeho mě podezřívat. Na týhle ulici nebyla nikdy žádná hospoda. A že tu žiju hezkých pár let.“
„Tak pěkně děkuju za pomoc. Asi jste moc často zamčený ve svém bytě, když o mém podniku nemáte páru.“
Odešel jsem, nemělo to smysl. Byl to ignorant.

Ještě chvíli jsem obcházel svůj podnik a hledal ceduli. Neúspěšně. Vrátil jsem se tak domů. Byl jsem pěkně nasraný na ty grázly, co mi ji vzali, i na toho chlápka, co asi v životě nebyl dál než na prahu svého bytu. Navíc jsem očividně ztratil svoje klíče. Nemohl jsem totiž ani odemknout svůj lokál. Měl jsem ještě přes dvě hodiny do otvíračky, takže jsem se chtěl na chvíli natáhnout. Pokusit se usnout. Udělalo se mi zle od žaludku. Musel jsem běžet na záchod, abych to stihnul. Celou mísu jsem vyplnil zvratkama, ale nepřikládal jsem tomu zvláštní váhu. Předešlý večer jsem to asi trochu přehnal. Jenomže pak se mi začala i točit hlava a já nebyl schopen postavit se od mísy. Když jsem to zkusil, zavrávoral jsem a hlavou se udeřil o bok dveří. Strašně to zabolelo, ale já chtěl bojovat. Druhý pokus taky nevyšel. Jen jsem se svalil na zem a čekal, až mě to přejde. Začal jsem se třást zimou, ale tělo mě pálilo, jakoby mě vařili v pekelném kotli. Obraz se mi rozjel, zvuk zvlnil. Najednou nic nedávalo smysl. Byl jsem jako ve snu. Nepoznával jsem vůbec místo, na kterém jsem ležel. V těch dveřích jsem nikdy nestál, aspoň se mi to zdálo. A strop v tom bytě byl žluté barvy, a to já bych si nikdy nenechal udělat. Bože, pálily mě paže. Musel jsem z té podlahy vstát. Dřív, než mě celého pohltí. Zdálo se mi, že slyším hlasy na chodbě před svým bytem. Mávnul jsem po klice, a podařilo se mi hned pootevřít dveře. Byl tam nějaký chlap. Ke mně stál zády.
„Pomoc!“ zaúpěl jsem.
Muž se otočil. Teď jsem ho poznal. Byl ten ten blázen, co popíral existenci mojí krásné hospody.
„Co je vám?“ ptal se.
„Pomozte mi, je mi zle. Snad umírám,“ syčel jsem potichu.
„Tak už se vraťte, vraťte se!“ vykřikl.
Nevěděl jsem, proč křičí. Nedávalo to smysl. Klesl jsem hrudníkem na zem. Zase to zabolelo. Omdlel jsem.
Probuzení bylo kruté. S velkými bolestmi jsem se posadil na posteli. Kolem to vypadalo jako v blázinci. Neuvěřitelně bílé stěny. Přímo svítily čistotou a péčí.
Někdo přišel. Viděl jsem jen mihnout se bílý plášť. Ještě jsem špatně viděl, byl jsem i přímo oslepen tou bílou barvou. Sklonil se nade mnou. Zase on. Ten parchant! Chytil jsem ho za límec.
„Proč jste mi nepomohl, když jsem málem zemřel?“ vyprskl jsem na něj.
„Ale já vám přece pomohl, pane Terry.“
„Nejsem žádný Terry, máte v tom pěkný bordel.“
„Pane Terry, musím vám oznámit, že jste si právě prožil další ze svých alternativních životů, které neexistují. Léčíte se u nás už dlouho na schizofrenii. Cožpak mě nepoznáváte?“
Byl to šok. Obrovská rána v hlavě, najednou jsem pochopil a zalapal po dechu.
„Kdo je Alex, barman z Whirp street?“
„Alex Hess žije pouze ve vaší mysli, pane Terry. Už jste nám o něm hodně vyprávěl. Stejně jako o Henrichu Grestonovi nebo Jamesi Platockovi. Ti všichni jsou pořád s vámi. Nemohou bez vás být. Ani vy bez nich. Upadl jste nám opět do komatu, a my vás museli dostat zpátky do vědomého stavu. Proto jsme podali větší množství sedativ. Omlouvám se, pokud vás něco bolí. Hodně jste s sebou házel. Museli jsme použít i řemen k připoutání k posteli.“
Do očí se mi draly slzy. Ztratil jsem nad sebou samým kontrolu. Ale po celou tu dobu jsem si byl jistý, že život barmana Alexe musí být určitě vzrušující.

Teď, když jsem sepsal část svého příběhu, je mi o něco líp. Žiju v malinkém sanatoriu, kde se o mě dobře starají. Životy svých přátel už jsem nenavštívil dlouho a podle všeho je to dobře. Už jsem totiž málem nevěděl, kdo vlastně jsem…