Naděje umírá poslední...

Potřebovala jsem se jít vydýchat na vzduch. Stěny paneláku mě ničily, nemohla jsem tu dál zůstat.
Neměla jsem silnou povahu, všechno se mnou hned zamávalo, všechno jsem si příliš moc brala. Snažila jsem se s tím něco dělat, ale nešlo to. Byla jsem to prostě já, Kristýna Kristelová, kráska 3.A pražského gymnázia a šprt s velkým “eš“. Vím, že mě pro to lidé buď až příliš moc nenáviděli anebo naopak dost obdivovali, ale ani s jedním jednoduše nešlo nic udělat. Ne teď, v tuto chvíli.
Procházela jsem se známými i méně známými místy stověžaté Prahy, vzpomínala a snila. Otázka "coby, kdyby" mě napadla nesčetněkrát, ale odpovědi se mi jaksi nedostávalo.
Pak jsem konečně objevila místo, jež se mi zdálo pro můj momentální psychický stav jako stvořené. Nová dřevěná lavička téměř na kraji dosud neznámého parku, který byl osvětlen pouze jednou pouliční lampou, protože o ostatních se coby o funkčních mluvit nedalo. A pokud vůbec někdy ano, kromě této téměř nové byly všechny rezavé a dle mého názoru i bez přívodu elektrického proudu. Přes všechny mé rány na duši mi to v tu chvíli přišlo celkem k smíchu. Jakoby tu na mě tohle místečko čekalo.
Samozřejmě jsem neváhala ani minutku a na svůj pomyslný trůn se posadila. I když momentálně jsem neměla náladu hrát si na princeznu v růžových šatičkách, potřebovala jsem vymyslet, co dál. Přemýšlet nad tím, jak žít…
Můj život začal dost nevšedně. Narození v sedmém měsíci, tudíž dalších osm týdnů pobytu v inkubátoru.
Ještě nedávno mi tatínek říkal:"Ty moje nedonošená dcero…"
Pak ale lékaři mamince oznámili, že mám nejspíš žloutenku, tudíž mě čekalo ještě několik desítek dní v nemocnici.
K smíchu tenkrát bylo zjištění, že byly pouze špinavé nějaké zkumavky či co, a já byla naprosto zdravá. Táta dodnes říká, že naše zdravotnictví je úplná katastrofa…
Několikrát zlomená ruka či noha, otřes mozku ani operace kyčle už nikoho z rodiny nepřekvapily. Prostě a jednoduše-nejsem dítě štěstěny.
Z mých úvah mě bezdůvodně vyrušila moje lampa, která se z ničeho nic rozblikala. A blikala a blikala, až se zdálo, že také zemře a já zůstanu uprostřed černého parku, daleko od lidí a nočního pražského života, úplně sama. Naštěstí mě úplné štěstí ještě neopustilo a lampa svítila dál. To bych totiž považovala za naprostou zradu…
V době mé puberty se moje tělo umoudřilo a tak jsem nemocniční prostory přestala navštěvovat. Žila jsem jako vcelku normální holka. Na prvním místě byli samozřejmě kluci, u nichž jsem zejména v tomto období dost bodovala. Ano, byla a jsem vcelku hezká dívka, což jsem zdědila po mamince, ale co je to pro život? Naprosto nic.
Vyznamenání na Gymnáziu Jana Palacha bylo vždy naprostou samozřejmostí. Do jisté doby jsem prostě byla obyčejná holka z velkého města s tisíci sny, pár hudebními i filmovými vzory a s jediným přáním do budoucna. Mít šťastnou a spokojenou rodinu. Jak prosté.
Lampa blikala stále víc a víc a mě to bůh ví proč děsně znervózňovalo. S její zvyšující se touhou po tmě se mi zvyšovala chuť odejít z tohoto zpropadeného světa.
Jenže přání a skutečný život, to jsou dva rozdílné pojmy.
Dnes je to přesně sedm měsíců, co maminka naší tříčlenné rodině oznámila, že je vážně nemocná. Hlavou se mi honily nemoci typu borelióza či tularémie (možná proto, že jsme je zrovna probírali ve škole), nejednou na sobě maminka objevila klíště nemalých rozměrů. Ale šok a beznaděj, které přišly po odhalení té kruté pravdy, byly katastrofální.
Rakovina s nulovou šancí na uzdravení. Prý jí zbývá rok nebo dva téměř šťastného života. Pch. Který blbec je schopen tohle říct ženě, která má šťastně fungující rodinu a přichází zrovna do krizového věku života?
A tak to celé trvalo pouhých sedm měsíců.
A já tu teď sedím pod blikající lampou, tou zrádkyní, jež mě hodlá nechat samotnou a je mi mizerně. Při vzpomínce na včerejší pohřeb se mi samovolně spustí proudy slaných kapiček z očí, z mých pomněnkových očí, jak maminka říkávala…
A v tu chvíli lampa zhasla.
V té jediné vteřině mi připadalo, jakoby se mi zhroutil celý svět. Považovala jsem ji za moji poslední naději na život, naději zůstat v tom světě nespravedlnosti a lží… Ale ona jakoby chtěla, abych odešla. A nejen odtud, z parku, z místa, které jsem si tolik oblíbila, ale abych odešla i do toho neznáma, kterého se tolik lidí bojí.
Zmocnila se mě panika, aniž bych přemýšlela, co se mnou v budoucích minutách, hodinách či dnech bude, rozeběhla jsem se do odpudivě černého parku.
Jenže po pár metrech mi to nedalo. Musela jsem se otočit.
A lampa svítila.

Odcházela jsem s pocitem, že tuhle beznaděj ze ztráty milovaného člověka musím zvládnout. Mé kroky směřovaly domů.