Universum absurdum: (kapitola .4.)

Je mnoho vět a ještě více slov, které o lásce píší! Je mnoho knih, při jejichž čtení naskakují rumělce na tváři a schováváme se do ústraní, aby nás s nimi nikdo neviděl. Stále tajně snící o prožití aspoň malinkého cípku toho co se v nich skrývá, o čem se v nich píše. Ale kolik příběhů je okolo nás bez povšimnutí a při tom jsou osudy velice podobné?
Tento příběh však bude jiný, než všechny ty ostatní, které znáte. Není o lásce, není ani o ničem, co by dokázala slova pojmout či vyjádřit. Nemá začátek, ba ani konec! Tento příběh proplouvá staletími jako bárka na moři nepokoje, kterou lze občas spatřit, když přiblíží se k útesům. Nikdy však nekotví, nikdy se však nezastaví. Jen se náhle zjeví a náhle opět mizí v rozbouřeném moři.
Jak to tak bývá, vše začalo setkáním. Ani v našem příběhu to nebylo jinak. Místo, čas, nejsou nikterak důležité, na nich pramálo záleží. Na čem však záleží podstatně více, je fakt, že dva pohledy se setkaly a rozpohybovaly ohromné soukolí osudových zvratů. Zvratů, o kterých věděl možná jen osud sám.
„Klik, klak, klik, klak!“ jdu dlouhou chodbou, plnou světla, pronikajícího přes velké skleněné tabule, které jako jediné připomínají čas vánoční. Spěchám, jdu opět pozdě! Myšlenky bloumají o tom, že v poslední době se to začíná stávat pravidlem. Odůvodňuji si to pracovním vytížením, ale dobře vím, že to je jen výmluva jak zahnat výčitky!
Zlehka beru za kliku od velkých dveří, vedoucích do útrob ještě většího sálu, kde právě probíhá vánoční besídka. Ve dveřích zapraská a s tichým zaskřehotáním se otevřou. Vcházím dovnitř a usedám do čela dlouhého stolu, nazdobeného vánočním cukrovím, centličkama a vším co k vánocům patří. Pousměji se a posunkem hlavy pozdravím všechny, kteří se na mě nevěřícně koukají. Trochu se stydím, ale stud náhle mizí! Prostor místnosti protíná můj pohled a míří na malé místo uprostřed všeho toho ruchu.
Koledníci zpívají, jsou to ještě malé děti. Opravdu se snaží, avšak nedokážu to vnímat. Jediné, co mé oči a smysly registrují, je ta osoba, sedící naproti mně. Ta osoba, kterou znám snad tisíce let, a přes to vše je pro mě nevyřešenou záhadou, velkou neznámou. Osoba s ladnými pohyby ruky, které dráždí struny nástroje, ta osoba, o které bych mohl vyprávět dlouhé roky, a při tom neříct jediné slovo.
Říkám si: „Odkud jí znám, kdo je to?“ a ačkoli jsem si to neuvědomoval, odpověď jsem znal již převelice dlouhou dobu. Byla to ona, čisté světlo zahalené do nočních barev. Můj největší nepřítel a nejoddanější žák. Již neexistovaly pochyby o tom, že naše kroky se dřív nebo později nestřetnou, že nebude rozehrána další hra mezi životem a smrtí.
Přeběhlo světlo a nastal večer, lidé se rozutekli do svých teplých domovů a já se jako opuštěný tulák plížil pomalými kroky zasněženou ulicí. Přemýšlel jsem o podstatě věcí, o tom, co teď bude, o tom, co bylo velmi dávno. Nevnímal jsem nic z toho, co se kolem dělo, existovala jen ta jediná myšlenka, dotěrná jak bzučící moucha, nahlodávající jak červotoč statný dub. Odpověď se ale zrodila v okamžiku jak nová hvězda! Náhle tu bylo řešení, riskantní, nevyzpytatelné, nebezpečné. I přes to vše to bylo řešení!