Obyčejný školní den

Obyčejný školní den

„Crrrr!!!“ zvoní mi u ucha budík. Já se ale jen pootočím a v klidu spím dál, po uši zavrtaná v pelíšku.
„Crrrr!!!“ zazvoní po pár minutách ten neúnavný otrava znovu a já se musím chtě nechtě vyhrabat z postele. A vím, že mě čeká další náročný den ve škole.
„Jaký asi bude?“ zamyslím se. „Stejný jako všechny předchozí,“ odpovím sama sobě v duchu na otázku a před očima si nechám běžet jako film jeden z klasických školních dnů. Představuji si, jak vcházím do budovy trutnovského gymnázia.
Jen co vejdu, už slyším typické školní zvuky, křik studentů, bouchání dvířek od skříňky a také nechybí zívání nevyspalých lidiček. Hotový ráj pro moje uši! Když zazvoní naposled, tak se i se svými kamarádkami ospale loudám školní chodbou do třídy. Koutkem oka ještě zahlédnu pár posledních opozdilců, kteří se s vyplazeným jazykem teprve řítí do školy.
Nám už ale začíná první hodina. Jako každý den v tuhle dobu mi hlavou projede myšlenka, že první hodina by se měla zrušit, protože člověk se stejně nemůže soustředit, neboť ho neustále ruší chrápání spících spolužáků. Ale i ti nejtvrdší spáči se rychle proberou, když učitel nebo učitelka začne rozdávat papíry se zadáním nějakého testu.
Když se mě někdo zeptá, co mě nejvíce baví ve škole, tak zaručeně odpovím, že přestávky. Zbožňuji totiž ten cvrkot na chodbách i ve třídách, rozhovory s kamarády, kteří si píší taháky na další hodinu. Dokonce mám ráda i stání nekonečné fronty u školního bufetu, kde si každý den kupuju dva sýrové rohlíky, jak už si pamatuje i pan Rejda. A úplně ze všeho nejlepší na přestávkách je to, že vás nikdo nenutí sedět jako vosková figurína v lavici a mlčet. Můžete s nejlepší kamarádkou nerušeně probrat poslední školní drby, postěžovat si na učitele nebo na rodiče a nikdo vás při tom nenapomíná. No není to úžasné?
Když učitel konečně pochopí, že hodinu před obědem nás nic nového nenaučí ani náhodou a pustí nás ze třídy se slovy, že na chodbě se nemáme chovat jako splašená zvěř, ale jako lidé, tak se celá naše třída rozeběhne do školní jídelny. (A můžete si domyslet, jestli se chováme jako lidé, nebo ne.) Většinou už cestou se dá poznat, co dobrého nám paní kuchařky připravily, protože vůně z kuchyně se line celou školou. Ale když dorazíme do jídelny, už na nás čeká fronta táhnoucí se alespoň kilometr. Proto většina našich spolužáků využije své ostré lokty k tomu, aby se probojovali alespoň o pár metrů dopředu. Musí to ale dělat nenápadně, protože kdyby je viděl učitel, který hlídá chodbu před jídelnou jako ostříž, bylo by s nimi zle. Museli by si jít stoupnout na úplný konec řady, která se od našeho příchodu výrazně prodloužila.
Po výborném obědě nás ale ještě čeká další vyučování. Občas mi připadá, že se táhne jako žvýkačka, protože některé hodiny jsou opravdu nekonečné! Když zazvoní zvonek, na který všichni čekáme jako na smilování, tak nám jeho zvuk zní jako rajská hudba. A to hlavně proto, že ohlašuje konec poslední vyučovací hodiny. Potom už je ze všech koutů třídy slyšet úlevné oddechnutí. Konečně svoboda! Rychlostí blesku všichni vystartujeme ze svých lavic, ve kterých by nás už neudrželo vůbec nic, a řítíme se ke skříňkám v suterénu, který sdílíme ještě se sousední třídou.
Prodrat se ke skříňce je doslova souboj na život a na smrt. Hrozí vám totiž bolestivá smrt umačkáním. Vtěsnat šedesát lidí do tak malé místnosti je jako strčit slona do klece pro andulku. Pokud se vám podaří přežít, můžete se považovat za opravdového šampióna. A když se nějak vážněji nezraníte při cestě k východu ze školy, tak si můžete gratulovat. Přežili jste totiž ve zdraví celý jeden den v nefalšovaném blázinci.
„Proč ještě nespíš?“ ptá se mě udivená mamka, která už je taky vzhůru.
„Protože musím do školy,“ koukám na ni jako na blázna.
„Cože? Vždyť je sobota!“ řekne mi a rozesměje se na celé kolo. Já nevím, jestli mám být šťastná, že mi nehrozí žádná písemka nebo zkoušení, nebo litovat, že dnes neprožiju den plný dobrodružství se svými přáteli.