Láska z tanečních

Listen to your heart… Zpívá jedna zpěvačka ve velice známé písni. I když nerozumím všemu, co zpívá, každého asi napadne, o čem tahle píseň je. Kord, když se z repráků ozve You tell him goodbye.
A srdce mě v mžiku začne bolet ještě víc.
Asi před třemi měsíci jsem na tanečních poznala jednoho kluka. Ze začátku jsem si ho vůbec nevšimla, snad jenom, když jsem si prohlížela řadu těch neznámých tváří a do očí mě udeřila jeho červená košile. Ale i tak jsem se o něj dál nezajímala. Až mě asi na třetí lekci s ním seznámil můj tanečník, který ho už znal z dřívějška. A za pár lekcí tance jsem se do něj zamilovala. Vyhledávala jsem ho o přestávkách a povídali jsme si spolu. Rázem jsem se netěšila jen na své kamarády, které mám znovu možnost vidět jen tam, protože řada z nich bydlí jinde a jezdí jinam na školu než já, ale začala jsem se těšit hlavně na něj. Pomalu mi začal motat hlavu.
Myslím, že to bylo někdy v říjnu, když jsme se v tanečních domluvili, že za ním a jeho kamarádkou, s kterou v tanečních tancoval, přijedeme na kole s mým tanečníkem a zároveň kamarádem. Hned druhý den jsme odpoledne sedli na kolo a vyrazili. Ode mne obdivuhodný výkon, protože já na větší túře na kole nebyla snad pět let. Možná bych měla být ráda, že jsme tam jeli, možná to ale právě zničilo to kouzelné, co jsem cítila mezi ním – klukem, ke kterému jsem cítila něco víc, než k ostatním, a mnou. Ta síla přitažlivosti byla pryč. Poznala jsem jeho druhou stránku, jeho druhé já. To já, které používal denně. Neustále. Ať byl kdekoliv. A i když jsem věděla, že od naší návštěvy očekával něco víc, stáhla jsem se do sebe a nedala své city najevo tak, jak jsem si původně od tohohle výletu slibovala. Z příjemného společníka a kluka, s kterým jsem se cítila dobře a myslela si, že to je asi ten, kterého jsem hledala, a dokázal mě okouzlit až na třetí pohled, ne svým vzhledem, ale tím, jaký byl tam uvnitř, se vyklubal úplně někdo jiný. Předváděl se, nebyl už tak pozorný a ohleduplný… Prostě byl jiný, než jsem si původně myslela. „Dej mi ruku,“ řekl a natáhl svou ke mně a čekal, že já položím tu svoji do jeho a takhle budeme společně pokračovat v cestě. Podívala jsem se na ni a zavrtěla nesouhlasně hlavou. Jeho pohled mi prozrazoval, že to nečekal. Zkusil to pak ještě jednou. Ale nedočkal se. Tentokrát jsem odvrátila tvář.
Doma jsem potom přemýšlela, proč jsem to udělala? Copak jsem právě tohle nechtěla? Měla jsem v sobě smíšené pocity. Najednou jsem nevěděla, jestli ten cit, co jsem k němu chovala, ještě je nebo není. Za několik dnů mi napsal smsku. Se smíšenými pocity jsem mu odepsala. Chtěl se mnou být.
Na tanečních mi ale neřekl - ,,Choď se mnou,“ – nebo něco podobného. Chtěl, ale neudělal to. A já začala tušit, že tohle je konec, dřív, než mohl nějaký začátek odstartovat.
Usměji se na něj a schválně si stoupnu vedle něj. Ani si mě nevšiml. A já stojím a pořád doufám, že se něco stane. Něco, čím by mne překvapil. Nestane se nic. A právě v tomhle okamžiku si uvědomím, že je mi jedno, jak se chová v soukromí. Já ho chci!
Už mě čeká poslední den, kdy ho uvidím. Potom už ho s největší pravděpodobností neuvidím. Neuvidím nikdy. Co mu řeknu? Jak se s ním rozloučím? Mám mu říci něco o tom, co k němu cítím, nebo mám raději mlčet? Mám se s ním vůbec rozloučit, nebo to nechat plavat? Mám na rozmyšlenou už jen pár dní.