Nesem Vám noviny......

Nádherný vánoční čas, plný romantiky a obvykle i rodinného štěstí, se opět blížil. "Nesem Vám noviny, poslouchejte", slova této známé vánoční koledy se linula ze všech koutů, když paní Jiřina uvítala doma svého manžela Pavla. Přišel odpoledne z práce a těšil se na dobrou večeři. Společně s manželkou hospodařil na malé zemědělské usedlosti nedaleko města, a tak práce i starostí bylo více než dost.

"Máš na poště dopis do vlastních rukou - od nějakého úřadu," informovala jej Jiřina při příchodu. "Já dopis? A od úřadu z města? To zvědavostí nebudu spát. Do kolika mají na poště otevřeno?" "Asi do pěti, podívej se na oznámení," odpověděla Jiřina a zasunula do trouby další plech voňavého vánočního cukroví. Když Pavel zjistil, že má ještě hodinu na to, aby dopis vyzvedl, zvědavost mu nedala. Vrátil se domů za chvilku. Na poště bylo liduprázdno, a tak ani dlouho nečekal.

"Tak co to je za dopis?" ptala se zvědavě Jiřina. "Nevím, obálka s červeným pruhem. Hned se podívám." Pavel se pohodlně usadil do obýváku, nasadil brýle a otevřel obálku. Prvotní očekávání z radostné zprávy se však nenaplnilo a úsměv na rtech se pomalu vytrácel. "Ty bledneš, co se stalo, co se děje?" starostlivě reagovala Jiřina. "Představ si, prý jsem v obchodním domě v městě kradl, dokonce ve dvou případech, říká se tady, že jsem všechno přiznal, prokázali to i svědci. Chtějí po mně vysokou pokutu! No to je nehoráznost, vždyť já v té době v městě vůbec nebyl," reagoval překvapeně Pavel. "V tom obchodě jsem nikdy v životě nenakupoval, natož, abych tam něco kradl, a vlastně ani pořádně nevím, kde ten obchoďák stojí. No to nemá obdoby. Budu si stěžovat. V tom bude nějaký úřednický šotek," rozčiloval se Pavel a odvolal se.

Aby se mohl lépe hájit, požádal o pomoc advokáta.

"Pane doktore, věřte mi. Nikdy jsem ten obchodní dům ani neviděl." "Dobře," řekl s pochopením doktor Krásný. "Půjdu se na úřad do spisu podívat," řekl Pavlovi. Schůzku si dali následující den. "Tak, pane Kučero, zjistil jsem, že ve spise jste skutečně zcela doznal krádež různých potravin, a to ve dvou různých dnech. Výpověď, která je tam s vámi sepsaná, je i vaším jménem podepsaná a stejně tak vypovídají i svědci, kteří vás při krádeži viděli. Co tomu říkáte?" "To není možné," stál Pavel na svém. "Půjdu se na spis podívat s Vámi, mohu?" Na úřadu se setkali s velkou ochotou. Pan Pavel chvilku na spis zíral, po chvíli rezolutně prohlásil: "Ten podpis na protokolu u policie není můj a nikdy jsem na policii vyslýchán k žádné krádeži nebyl." "V pořádku," sdělila mu úřednice. "Pozveme tedy k jednání nejen zaměstnance obchodního domu, kteří vás sledovali, ale i vyslýchající policisty."

Jednání se konalo za týden. Do té doby Pavel stačil ve spolupráci se svým advokátem obstarat celou řadu důkazů, prokazujících, že v uvedených dnech, kdy mělo dojít ke krádežím, byl zcela jinde a dokládal to i svědeckou výpovědí jedné z osob, s níž jednal. Policisté také shodně uvedli, že Pavel nebyl tou osobou, která byla zadržena v obou případech pro krádeže a nebyl ani tou osobou, kterou na služebně policie vyslýchali.

"Nemáte nějaké nepřátele?" dotazovali se Pavla při jednání policisté. "Neztratil jste v poslední době doklady?" Obě alternativy Pavel vylučoval. Pak došlo na výslechy zaměstnanců obchodního domu.

"Tak tento pán rozhodně v obchoďáku nebyl," bez váhání potvrdili oba. "Máme s sebou videozáznam, tak se hned přesvědčíme," dodávali.

Vzduch v jednací místnosti by se dal krájet. Pavel s napětím čekal, co bude obsahem videa. Ve chvíli, kdy se na obrazovce v detailu objevila osoba, kradoucí šišku salámu a další drobné potraviny, Pavel zbledl a požádal o sklenici vody. Na videu totiž poznal svého bratra Milana.

"Tak to je pro mě trpké zjištění," utrousil. "Něco jsem tušil, ale pořád jsem věřil, že můj bratr se snad se k takovému kroku nesníží. Víte, soudili jsme se spolu o majetek a on ten soudní spor prohrál..... Proto se mně snaží pomstít, nebo alespoň zpříjemnit nadcházející Vánoce. A to se mu skutečně podařilo," se slzami v očích konstatoval Pavel.

A Milan? Ten spoléhal na nedůslednost vyšetřujících orgánů. Na žádost policistů, aby prokázal svoji totožnost, nadiktoval osobní data svého bratra, která z pochopitelných důvodů znal. Nikdo po něm již nechtěl jeho občanský průkaz, aby uváděné údaje porovnal s fotografií...

Nutno dodat, že Milan, jako skutečný pachatel obou krádeží, odcházel z úřadu s maximálně možným finančním postihem, který krátce na to zaplatil. Zbylo vysvětlit poslední záhadu. Kam se poděla sourozenecká láska a kdy a proč se změnila v nenávist? Její vyřešení je zcela na čtenářích této krátké předvánoční povídky.