Dárek k Vánocům

Sledoval jsem, jak se objímají, jak si šeptají a líbají. Vypadalo to, že se dívám z okna autobusu, ale místo toho jsem pozoroval její odraz. Byla tak nádherná, jasné modré oči, široké a plné, takové, které vás uhranou. Tenké roztomilé rty a nádherný, takový něžný obličej. Vypadala překrásně, ale ještě mnohem krásnější byla uvnitř. Vím, že se říká, že nikdo není dokonalý, ale ona byla. A on ne. Byl to vůl. A hajzl. Ačkoliv ještě před rokem bych ho tak určitě nenazýval.
Autobus zastavil, ona vystoupila. Při chůzi za ní vlál dlouhé černý zimní kabát, otočila se a vítr si pohrál s jejími hnědými vlasy. Zamávala mu. A usmála se. Odvrátil jsem raději zrak. Bohužel mi padnul na něj. A on si mě všiml. Nejdříve se zatvářil rozpačitě, ale poté ke mně přišel a přisedl si. Dál jsem se díval z okna.
„Ahoj,“ pozdravil.
„Táhni pryč,“ řekl jsem klidně. Ačkoliv jsem měl sto chutí strčit ho minimálně na zem.
Povzdechl si. „Je to už rok, Rosťo.“
„Zmlkni a táhni pryč,“ zopakoval jsem. Bylo mi jedno, jak je to dlouho.
„Pořád o tobě mluví, chybíš jí,“ řekl. Uchechtl jsem se. „To určitě.“
„Ale vážně,“ snažil se mě přesvědčit.
„Říkám ti naposled, běž pryč!“ Už jsem skoro křičel. Otočil jsem se k němu a pohlédl mu do tváře. Věděl jsem, že tenhle výraz umím. Naštvaný a rozzlobený výraz. Nesmlouvavý.
„Poslouchej mě! Je to už rok, měl by ses přes to přenést.“
„A kdo říká, že jsem se přes to nepřenesl? Vůbec na to nemyslím,“ zalhal jsem a pohlédl opět z okna. Nechtěl jsem, aby viděl, jak mi vlhnou oči.
„Říkala, že by tě ráda viděla, ale že se bojí ti zavolat. Měl bys to udělat ty, zavolej jí.“
„Smazal jsem její číslo,“ odpověděl jsem stroze. Zase lež.
„Já ti ho dám,“ nenechal se odbýt. Znovu jsem se na něj otočil.
„Sakra, Michale, nemůžeš jít do prdele?!“ Teď už jsem skutečně zvýšil hlas. Když jsem si uvědomil, že mi po tváři stéká slza a můj hlas je značně nalomený, odvrátil jsem se opět k oknu a pozoroval ubíhající domy.
Nic neříkal. Asi mu tenhle rozhovor taky dělal problém.
„Ty jí pořád miluješ?“ zeptal se.
„Ne.“
„Je to už rok, Rosťo. A já vidím, že jí pořád miluješ.“
Tentokrát mi bylo jedno, jestli uvidí, že brečím jak malej kluk. Pohlédl jsem na něj.
„Kdybys jí rok neviděl, přestal bys jí milovat?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem nepotkal lepší osobu.“
„Tak vidíš, to já taky ne. A teď už táhni!“
Zvedl se. Konečně! Ale neodpustil si poslední poznámku. „Byli jsme přátelé, pamatuješ?“
„Ne,“ řekl jsem tvrdě. Smutně si povzdechl a vystoupil z autobusu.

Autobus jel dál, sledoval jsem zasněžené silnice a chodníky, vánoční světýlka v oknech a visící z parapetů, blikající hvězdy a vánoční stromky na pouličním osvětlení. Spoustu lidí šlo po ulici s igelitkami, pravděpodobně narvanými vánočními dárky. A já jí zase viděl. Těsně před Vánoci. Přesně rok poté, co jsme se rozešli. Zvláštní.

Vystoupil jsem a vyrazil k domu. Pohlédl jsem na nebe, z kterého padaly sněhové vločky. Rok jsem se snažil zapomenout a když se mi to skoro podaří, uvidím je spolu. Bude to znít jako klišé, ale on byl můj nejlepší kamarád. Čtyři roky to tak bylo, dokud se v mém životě neobjevila ona. Pamatuji si, jak jsem o ní před Michalem básnil a jak jsem se do ní zamiloval, tak hrozně moc, že tomu už skoro ani nemůžu uvěřit. A začal jsem s ní chodit. Milovali jsme se a zbožňovali jeden druhého. Jenže pak se něco stalo a ona mě opustila a začala chodit s ním. Už mnohokrát jsem přemýšlel o tom, že jí zavolám, ale nemohl bych být s ní a přitom s ní nebýt, to bych nevydržel.
A co se týče Michala, to obrovské přátelství, které mezi námi bylo, už nejde vrátit. Možná to byla nesmyslná nenávist, ale já jí cítil.

Tohle budou zase jednou smutné Vánoce, pomyslel jsem si.