Drakiáda aneb „ Tati, půjč už mi konečně toho draka!“

„Už fouká. Už by to šlo“, říkáme si každý rok někdy začátkem října. Sotva listí na dubech a javorech zezlátne, zežloutne a zrudne, sotva sluníčko upustí od své propalovací vášně a začne místo toho jen příjemně vyhřívat, sotva sklidíme venkovní posezení a sotva se naše kočky nenápadně stěhují do baráku, protože tuší, že brzy bude hůř, začnou se naši kamarádi vyptávat:
„Tak co? Kdy to uděláme letos?“

Původně jsme jen chtěli strávit krásný společný čas s dětmi při tvoření draků a následném pobíhání po poli s přáteli, v podzimním teplém větru. Původně.
Realita však byla mnohem pestřejší a dramatičtější, jak už tak rozdíl mezi teorií a praxí bývá.

První ročník jsme vyhlásili někdy před deseti lety, kdy jsme měli děti malé a her chtivé. Všichni jsme poctivě lepili, vyvažovali a malovali draky. Stříhali krepový papír a navazovali ocasy. Hned ráno jsme se sešli u nás doma a začalo vychloubání:
„Hele, ten můj má ale nejdelší ocas, to musíš uznat“ pravil kamarád Marek.
„No, možná je nejdelší, ale máš ho z novin. To teda vypadá pěkně blbě. Třeba tady, na tomhle ústřižku je vyfocený ten uslintaný debil …(a padlo jméno nepopulárního politika).
„No, ale vidíš ten úžasný škleb? To jsem maloval temperama a obrysy černou tuží!“
„No vidím, to zas bude Lukášek plakat. Víš, že se takových ksichtů bojí.“
Do toho se vložil kamarád Ondra:
„Já jsem na to vůbec neměl čas, měl jsem pohotovost a musel jsem být v práci.“ (Jo, v práci. Beztak zase posunoval příčku…)
„Nezbyl vám ještě nějaký krepák? A vůbec, kde je ten rum?“
(Sledujete ty spolu naprosto nesouvisející asociace?)

V té době ještě všech sedm dětí trpělivě čeká, až se tatínci připraví, ukončí dohadování, doprobírají všechny důležité světové události, rozhodnou kdo za co může a vyjde se ven. Já, Jarmila a Mirka máme připraveny tři pohotovostní termosky: v první čaj – pro děti, ve druhé čaj s rumem – pro tatínky a ve třetí svařák – pro maminky. S přibývajícím dnem se však ono rozdělení zvolna ruší a přecházíme na zcela tradiční rum...bez ničeho. (Na co taky omáčka, že?) Jen děti se snažíme držet u čaje. Snad úspěšně.

Venku teple fouká, počasí nám přeje. Řekli byste, že to je při pouštění draků podstatná výhoda. Taky jsme kdysi mívali tento naivní názor. Jak nás ale taková hloupost mohla vůbec napadnout? Sotva jsme vyšli ven, spustila se, hned po pěti krocích, s prvním fouknutím větru, hlasitá diskuse:
„Ty bláho, běž ode mě! Teď se nám zapletly ocasy!“ pustil se do Marka Tomáš.
„Houby, nezapletly, to je hračka. Za minutu je rozdělím.“
Jenže krepový papír se prolíná s novinovým víc a víc. Už pomalu začíná být jedno, jestli ocas zdobí červený krepák nebo nefotogenický politik.
„Necukej, ne, takhle musíš, doprava…ne, kam to strkáš?! No vidíš, teď jsi to zprasil úplně! To nerozdělíme ani za hodinu. Odstřihni je. Musíme udělat nové.“
„Tatí, kdy už půjdeme pouštět?“ zazní první nejistý hlásek.
„Hned, Lukášku, jen co si se strejdou rozdělíme ocasy.“
Tato situace pokračuje v mnoha obměnách následujících dvacet minut. Děti už začínají pofňukávat, tatínci zuřit.
„Tatí, pujč už mi toho draka,“ požádá odvážnější Lucka.
„Hernajz, teď neotravuj, vidíš, že musím vyzkoušet, že správně lítá!“

To už nejmenší děti pláčou a začínají chodit jako delegace za námi, maminkami. My, které jsme tuto situaci celkem předvídaly, (dejte chlapům do ruky hračku a děti ji už neuvidí) jsme hned zrána posílily své nervy první dávkou svařáku. Je nám tedy krásně, jsme šťastné, trpělivé a vědoucí. Máme to pod kontrolou. Jemným nátlakem donutíme své muže předat draky dětem a nabídneme jim jako satisfakci čaj s rumem (to je taky jediné, co zabírá…no a pak ještě něco, ale to bylo v momentální situaci
nesplnitelné).

Děti chtějí pouštět draky
Trpělivost zlatá
Cokoliv lze čekat taky
Když má draka táta

Když mají konečně tatínci ocasy v pořádku, (no, no, nechte si ty fórky) vyrazíme na hřiště. To je nejbližší zastávka. Při prvních ročnících, kdy jsme dělali draky poctivě ručně, byla toto etapa dalších hádek a scén a ubrečených očí, neboť opravdu nelítali.
Alespoň ne dost stabilně a ne dost vysoko.
„To je blbost! Snad umím udělat draka. To dělá ten debilní vítr! Když mi bylo deset vyhrál jsem dokonce jednu soutěž o nejlepšího draka!“ rozčiluje se tatínek. (Je úplně jedno který, protože všichni zhruba v tom věku vyhráli různé soutěže o nejlepšího draka. Nebo to alespoň tvrdí.) V důsledku toho, asi od třetího ročníku, kupujeme igelitové, obyčejné, za padesát káčé a lítají všichni. Obecně se ale dá říct, že první dvě hodiny pokusů, vždy probíhají silně neuroticky.

Například letošní, desátá Drakiáda, začala tím, že si Lukášek, při prolézání plotu skrz mezeru po uvolněné plaňce, propíchl nohu rezavým hřebíkem. Ona plaňka totiž ležela na druhé straně plotu, ostrým hrotem nahoru. Ještě, že sebou na pole nosíme rum. Samozřejmě jako desinfekci! Přišel vhod. Jak zrána, tak i později.

Dávej pozor na hřebíky
V plotě chybí laťka
K ošetření nevezme tě
Autem, zlitý taťka

Již tradičně uvařím den předem k obědu kotel koprovky a vanu guláše. Tahle dvě jídla jsou totiž nejlepší druhý den, až se pořádně propojí chutě. A já v den Drakiády nemám žádnou starost s jejich přípravou, takže se nemusím stavět do role oběti, která by si taky ráda zalítala, ale fakt nemůže, páč: „Kdo by se o vás postaral.“

Po vydatném obědě zasedneme do křesel, trávíme a tlacháme. S postupující věkem se témata našich hovorů mění. Před patnácti lety, jsme se při setkáních s přáteli bavívali o tom, kdo kolikrát v noci vstával k dítku, který zoubek už se prořezává, jak nám ten tchán pije krev a jak je ten sunar drahý. A jelikož společnost, která se do dvaceti minut nezačne bavit o sexu, údajně není normální, tak jsme probrali i toto téma.

Před pěti lety jsme se při setkáních informovali o tom, že mě bolí krční páteř a vzala jsem si algifen, Mirku žaludek, v noci zvracela a vzala si anacid, Jarmilu hlava a vzala si brufen, Ondra si usekl bříško palce, když chystal dřevo na táborák a potřebuje jodisol a Marka bolí zub a vzal si valetol. Tomáše nebolí nic, ale požádal, ať mu, proboha přineseme aspoň acylpyrin, ať si nepřipadá tak trapně.

No a teď naše setkání zahajujeme otázkou:
„Tak co, už máte důchodové připojištění?“
A pak probíráme téma vzdělávání v pozdním věku, zda už naše děti vedou sexuální život a jestli je marihuana riskantní droga.

Celý život bez ustání
Člověk něco řeší
Práci, děti, sex a stání
Někdy se i věší

Jen co oběd sedne, oblečeme znovu teplé bundy, seženeme děti a pustíme se do odpoledního kola pouštění draků. Během dopoledne jsme chytli ten grif, takže si to teď opravdu užíváme.
„Lukášku, přines mi, prosím tě, od tatínka ten rum.“
„Kačenko, buď tak hodná, podej mi od strejdy další špulku, musím navázat novou, můj drak už je nejvýš.“
„Lidi, to je paráda.“ voláme na sebe, když máme všichni své orly, rogala, motýly a další létací potvory ve stometrové výšce, jen lehce je korigujeme s rukou v kapse a rozhlížíme se po lesích a kopcích okolo nás, které tak nádherně barevně září a nabíjejí nás pozitivní energií, zásobami na zimu. Kromě nás, třinácti skalních se během dne rozrosteme o nejmenovaný počet cizích dětí, které se k nám jen tak nachomýtli a my nemáme to srdce jim draky nepůjčit.

V podvečer se vracíme vymrzlí do bytu. Děti pak vyvádějí v dětském pokoji a k nám si chodí už jen pro křupky a jídlo a my rozmrzáme za pomocí rumu a tance na staré fláky. Obvykle to vyhrajou Eláni, Olympici a AC/DC.

Náš první, památný, ročník Drakiády měl díky tomu nečekanou dohru.
Jelikož o patro níže bydlí paní učitelka některých našich dětí, které až do půlnoci padal, díky naší diskotéce, strop na hlavu, dostala Janička ve škole, v hodině slohu, jako zadání domácí práce, téma:
„Proč se rodiče někdy opíjejí a chovají se pak divně.“
A kdyby nevěděla, má se prý doma zeptat:
„Tatínek s maminkou ti určitě rádi pomůžou.“