Hrad z písku

"Éjo, éjo, - ejo letí", vykřikovala písklavým hláskem moje malá kamarádka Hanička, radostně při tom vískotu poskakovala na jedné noze a buchtou mu mávala na pozdrav. Zvedl jsem hlavu od písečného hradu, zaclonil si jednou rukou oči, podíval se vzhůru na blankytně modré květnové nebe a rozhodně pronesl.

"To je túčko Haničko, túčko."
„Je to ejo.“

"Ano, Haničko, máš pravdu ,je to éro – je to první nadzvukový dopravní letoun na světě - TU 144."
V letadlech jsem se totiž vyznal a velice dobře jsem věděl, že právě dnes v neděli 23.5.1971 učiní mezipřistání v Praze jeho první prototyp při své cestě na aerosalon v Paříži.
Vždyť jsem se na to těšil celý měsíc. Jenomže jsem zlobil. A dostal jsem zaracha.
Hodili jsme totiž s Floriánem - kamarádem z mokré čtvrti, zapálený dymogam do jedoucí tramvaje. Jenže jsme to zabalili do stránky školního sešitu. Když hořící nálož nějaký přičinlivý cestují uhasil udupáním, nebylo až tak těžké nás vypátrat.
Ven jsem tedy mohl jen s Haničkou. Nedal jsem na sobě znát, jak je mi to líto, že Túčko neuvidím v celé jeho kráse, že mě tam táta sebou nevezme a že za trest musím hlídat o pět let mladší sousedovic holčičku Haničku.

"Čo hjad , už je hotový?", Hančí tak odvedla řeč od tématu - převratu v letecké dopravě -, které ji očividně nezajímalo a hrnula si to zpět na pískoviště i s plnou pusou pískem pocukrované buchty.

"Už to bude. Ještě dáme na cimbuří nějakou vlaječku a bude to hotové."
„A čo je to čimbuží? A kde bydjí pjincezna?“

Cimbuří jsem raději nevysvětloval a rovnou ukázal prstem do okénka hradní věže.

„Tady má pokojíček.“

"Je nějakej majej. Jak tam dostaneme Lucinku? "
A strkala mi pod nos svou nejmilovanější panenku.

„Lucinka je princezna?“

„Jo, a já taky jednou budu pjincezna,“ řekla Hanička rozhodně a ,aby svému tvrzení dodala váhu , plácla se při tom dlaní do prsíček.
„Ale, já budu bydlet na opravdickým hjadu, nebo radči na zámku."

" Haní, Rendó, domů, už je oběd!" K prolézačkám a pískovišti dolétl z otevřeného okna panelových domů až k nám maminčin naléhavý hlas.

„Joóo, už jdeme mamí,“ zavolal jsem odpověď do betonově šedých stěn sídliště.

Posbíral jsem do kyblíčku, lopatku, hrabítka, bábovičky a chytl jsem Hanku za její sněhobílou malou ručičku.

„Tak pojď, Haní, doděláme to po obídku.“

--------

„Kapitáne, ráda by s vámi mluvila nějaká paní.“ řekla mi v kokpitu Boeningu 737 Českých aerolinií letuška Marie hned po přistání v Praze.

„No... a kdo to je? Co mi chce? Nějaká stížnost, nebo je to nějaká celebrita?“

Letuška se koutkem úst šibalsky usmála: „Je to moc pěkná paní a říká, že by vás ráda pozdravila, že vás zná.“

„Tak ji tedy přiveďte.“

Dveře do kabiny se po chvíli znovu otevřely. Otočil jsem se a chtěl se představit.
Na chvíli mi však překvapením vyschlo v krku. Přede mnou stála princezna.

Vzal jsem její sněhobílou ručku do svých dlaní a řekl:

„Vítej doma ,Haničko.“