Klára a Ondra

„Zlato, já vím, že tohle ještě nemůžeš pochopit, jsi moc malá, ale já ti věřím, že až jednou vyrosteš, všechno tohle pochopíš a budeš ráda, že se to stalo.“ Konejšila svou dceru Kláru žena mladého vzhledu, plná energie. Starostlivě ji hladila po vlasech a pokračovala: „Víš to, že si strejda našel jinou přítelkyni, není nic špatného. Člověk má právo jednou v životě se v lásce zmýlit.“ Viděla ale, že desetiletá Klárka ji nevnímá. Malá holčička to brala to jako zlo, jako prohřešek proti všem pravidlům. „Klárko, ale nemusíš být smutná, budeš mít kamaráda. Ta paní má syna o rok staršího než ty. Jmenuje se Ondra.“ Jako každá holčička toho věku, i Klárka zvedla zvědavě hlavu, odhodila vlásky, podívala se na maminku svýma hnědýma očima a řekla: „Tak dobře.“
Později, když si Klárka lehla do postele, snila s otevřenýma očima.
Jak vypadá? Kdo to je? Budou opravdu přátelé?
Po chvíli znaveně usnula.
Jak se blížil den jejich setkání, nevěděla, jestli se těší. Ale jednoho dne to přišlo. Stále ta stejná sláva. Celá rodina se jednou za čas (když bylo co slavit) sešla a jedlo se, pilo, povídalo až do večera. Toho dne to však bylo jiné. Všichni nedočkavě vyhlíželi. Malá Klárka natahovala krk a hledala tvář nového kamaráda Ondry. Spatřila černovlasého kluka, jak se stydlivě krčil za máminou sukní. Na první pohled jí byl sympatický. Jestli to samé platilo u něj, se říct nedalo. Těkal pohledem a ona věděla, že si ho prostě musí zamilovat.
Jak čas plynul, Klárka rostla (Ondra samozřejmě taky) a zjišťovala, že onen kamarád je její pravý opak.
Pak někdy došli k věku dvanácti třinácti let, kdy přišly první lásky nelásky a Klárka jako ten malý, věčně usměvavý, prostořeký snílek, měla u kluků úspěch. A hleďme, někde se stala chyba, Klárka věděla, že existuje i Ondra. Líbil se jí a ona jemu zjevně taky, i když by to jeden druhému nepřiznali. Oba byli ve věku, kdy se to prostě neříká. Já jsem holka, ty jsi kluk a nemůžeme se spolu bavit. Takové pravidlo platilo. Ale. Přitažlivost byla silnější, a tak si ti dva dokázali povídat o blbostech celé hodiny a chvílemi se jejich vztah houpal někde mezi kamarádstvím a něčím víc než kamarádstvím. Byly chvíle, kdy ji Ondra potřeboval, a byly chvíle, kdy si na ni ani nevzpomněl. Klárka byla jeho nejlepší kamarádkou už jenom proto, že mu nikdo jiný nezbýval. Svěřoval se jí se vším. S depkami, s radostmi, se starostmi. Zachraňovala ho, když tvrdil, že život nemá smysl a že si něco udělá. Kolik jim tehdy bylo? Třináct? Čtrnáct? Měli se rádi. Jenže takhle to nemohlo trvat do nekonečna. Když něco máte, začnete si toho vážit, až když to ztratíte. Tohle byl případ Kláry. (už ne Klárky, už vyrostla)
Zamilovala se. A moc. Do kamaráda Ondry. Viděla jen svou lásku, než jí došlo, že Ondru ztratila. Ondra s ní odmítal mluvit. Zlobil se na ni i na kamaráda. Až teď Kláře došlo, jak vysoká daň se za lásku platí. Teď cítila, co to znamená, když někdo někoho ignoruje a jak krutý dokáže život být. Neplatilo ukecávání, psaní sáhodlouhých mailů, brečení do telefonu, nic. Ondra byl jako skála. Byl přesvědčen o tom, že ho Klára zradila, že je to mrcha. Pomohl až rozchod s jeho kamarádem. Po dlouhém čase se spolu Klára s Ondrou usmířili. Jenže v té době, kdy spolu nemluvili, se v Ondrově životě odehrálo pár podstatných změn. Z toho kluka, který nevěděl, co s životem, se stal kluk, který se našel. Našel se v hudebním stylu. V metalu. A tím změnil celý svůj život. Za pár týdnů změnil všechno. Hudbu, kterou poslouchal, styl, kterým se oblíkal, kamarády, které měl, i holky, které se mu líbily. Zamiloval se až po uši. To tahle holka udělala to kouzlo. Stmelila Kláru s Ondrou zase zpátky ke kamarádství. Ondra Kláru považoval za člověka, kterému může věřit a svěřoval se jí se svým štěstím. Klára byla šťastná kvůli Ondrovi. Ani jeden z nich netušil, jaká mrcha se z Ondrovy holky vyklube. Opustila ho a Klára se začala o Ondru strašně bát. Věděla, že je schopen si udělat cokoliv kvůli ztracené lásce. Psali si emaily a Klára se ho snažila všemožně utěšit. A pak zase – sek. Něco se stalo v Ondrově mozku. Možná to bylo novými kamarády, ale Ondra se s Klárou přestal dočista bavit. Rodinné návštěvy, Velikonoce, Vánoce – tohle všechno bylo pro Kláru utrpení. Musela vedle něho sedět a dívat se, jak ji ignoruje. Jak se dívá 4 hodiny jinam. Trhalo jí to srdce. Měla ho ráda, ale on to nechtěl vědět. Srážel ji na kolena. Pokaždé když si myslela, že je to na lepší cestě, zase jí udělal nějakou klukovinu. Pak se najednou, když už ztrácela naději, Ondra zase ozval. Začali se prozvánět, pak psát. Jako by se nic nestalo. Potom Klára odjela na 3 týdny do Německa a Ondra na ni nezapomněl. Právě naopak. Zjistil, že ji k životu prostě potřebuje. A když přijela, už to byl zase ten starý Ondra. Protože i jemu došlo, jak dlouho ho Klára zná a že o něm ví i ty nejtajnější věci. Věděla, proč tak chce vypadat jinak. Věděla, že pod černým oblečením a dlouhými vlasy skrývá svoji citlivost, romantickou duši a zvedá si tím sebevědomí. Byl rád, že se za ním lidé otáčejí. Na druhou stranu věděla, že když se zamiluje, miluje celým srdcem a každá holka by ho chtěla mít za kluka. Nechávala si to pro sebe. I jeho tajemství. Nechtěl jí důvěřovat, ale musel. Na veřejnosti dělal, že jí nezná. Na to si zvykla. Ale jakmile přišla tma a oni osaměli, povídal si s Klárou jako s člověkem, kterého měl rád. I když to odmítal. Ale Klára, ta, která vyrostla z malé holčičky do mladé dívky, pro toho člověka v černém, který dělal, že ji nenávidí, měla ohromnou slabost a dokázala mu odpustit cokoliv. Měla ho ráda, byl její miláček. A jak to bude dál? Kdo ví, Klára (i Ondra) musí povyrůst a získat více zkušeností a zjistit, že dobří kamarádi se jen tak neválí po cestách.