Žebrák

Jmenuji se Tom Hedgins. A abych vám pravdu řekl, můj život stojí za hovno. Tedy stál. Neměl jsem nikdy nic. Rodinu, peníze, práci. Jen starý zašpiněný kabát, starého psa, prázdné kapsy a starý přívěs u starého vrakoviště. Starý… všechno starý… tak jako já. Nevím. Možná mi ti chlápci, co mě střelili, udělali laskavost. Možná bych jim měl být vděčný. Myslím spíš, že je tenhle svět pěkně posranej. Raději chcípnu, než dál snášet tenhle podělaném ponižující život. Život a svět, v němž lidi okrádaj žebráky. Tak moc rád bych řekl – Ne vždycky to tak bylo – ale nemůžu. Nebyla by to pravda.
Teď ležím na špinavé zapadlé ulici a prší mi do obličeje. Ti chlápci už dávno utekli. Jsem tu sám a i kdyby mě tu někdo viděl, jak tu ležím a krvácím, raději by mě dlouhým obloukem obešli. Jsem celý promoklý a je mi hrozná zima. Jak dlouho budu ještě čekat… jak dlouho ještě?
Je to dvacet let, co jsem měl naposled práci. Nebyla to žádná sláva, ale měl jsem alespoň nějaké oblečení a jídlo. Pak mě vyhodili. Od té doby to šlo se mnou z kopce. Když už jsem sehnal něco jiného, druhý den mě vždycky kopli do prdele, ať jdu raději žebrat. Nevím, zda je, nebo byla práce pro mě to pravé. Prostě to dopadlo tak, že jsem vzal na sebe teplý kabát a vyšel na ulici. Ano. Co jiného? Musím se prostě ponížit, sednout si někam kde chodí spousta lidí, položit vedle sebe misku a smutně koukat. Jak na mě ty lidi zírali! Měl jsem často chuť vstát a odejít. Jenže těch pár drobnejch, co mi tam občas někdo hodil… se hodilo.
Čas utíkal a já si zvykal. Můj obličej se změnil. Už jsem se nemusel přetvařovat. Kdybych alespoň uměl na něco hrát, nebo malovat. Ale to ne. Jen jsem tam seděl a koukal. Začínal se mi vytvářet svět, ve kterým jsem byl pouze já. S nikým jiným jsem se nebavil. Jen sám se sebou.
Za velice levné peníze jsem si pak koupil přívěs u vrakoviště, který se stal mým domovem. A zanedlouho jsem se už přistihl, jak prohledávám odpadky a snažím se najít něco k jídlu. Zpočátku to bylo hrozný, ale potom… člověk si zvykne. Divili byste se, co lidé všechno vyhazují! Někdy jsem si, kurva, zatraceně dobře pochutnal.
Jednou jsem u svého příbytku našel zatoulaného psa. Byl něco jako já… A tak jsem si ho nechal a stal se z něho nejlepší přítel, kterého jsem kdy měl. A tak to šlo dál. Neuvěřitelných dvacet let. Už jsem nebyl skoro ani člověk. A přiznám se, někdy jsem měl chuť se zabít. Žil jsem z odpadků a vyžebraných peněz, to když se nade mnou někdo slitoval. A přitom jsem musel poslouchat ty řeči… „Žebrák jeden, kdyby si raději našel práci.“ Nebo… „Nic mu nedávej, stejně to někde prochlastá.“ A vnímat při tom jejich oči, jak se do mě zarývají.
Přede mnou si stoupne nějaký mladý kluk a civí na mě a já si tak v duchu říkám – „Co čumíš, smrade.“ Následně na to se na mě podívá jeho matka a já si zase říkám – „Co čumíš, ty bábo. Radši mi sem něco hoď.“ Namísto toho jen dělám smutný obličej. Celej den. Ale jak říkám… jde o zvyk.
Léto skončilo, přišel podzim a já se zrovna vracel zpátky domů. Byl večer a začínalo pršet. Ale to mi nijak nevadilo. Dnešní den byl úspěšný. V kapse mi cinkaly penízky a bylo jich tam víc než obvykle. Procházel jsem městem a směřoval na jeho kraj, kde jsem bydlel. Vešel jsem do tiché a temné uličky. Chodím tu často. V odpadcích tu najdu nejvíce věcí. Pak jsem uslyšel nějaké hlasy, které se přibližovaly. Ze tmy se naproti mně vynořily dvě postavy. Poznal jsem na dálku, že byli užralý. Kymáceli se ze strany na stranu a pokoušeli se zpívat. Možná by mě nechali, možná právě ty mince, co mi v kapse poskakovaly, je přiměly zastavit se a začít mě obtěžovat.
„Hele, žebrák,“ řekl jeden. Pak uslyšel peníze v mé kapse.
„Ale na žebráka je nějakej bohatej,“ a začali se něco jako smát.
„Dej nám na pivo. Těch pár drobnejch ti neubude. Beztak máš holou prdel! A znovu se smáli. Dělal jsem, že je neslyším a snažil jsem se pokračovat. Jeden z nich mě však chytil za kabát.
„Ty jsi neslyšel, dědku? Máme si to vzít sami?!“
A já odpověděl – „Nechte mě být. Nic nemám. Z čeho mám pak žít?“ A jako kdybych čekal jinou odpověď… „To je mi u prdele, z čeho budeš žít. Naval sem ty prachy…,“ a snažil se mi sáhnout do kapsy. V tu chvíli jsem ho bezmyšlenkovitě udeřil do obličeje a snažil se utéct. Nevím, který z nich to byl, ale jak jsem utíkal, uslyšel jsem ránu a hned na to ucítil prudkou bolest ve svých zádech, která mě přiměla klesnout k zemi. Pode mnou se rozlila teplá krev. Potom jsem viděl, jak ke mně ti dva chlápci přiběhli a sahali mi do kapes. Sebrali všechny moje peníze, které se z části vysypaly na zem, jak jsem upadl. Jejich kroky a hlasy se pak rychle ztratily.
A teď tu ležím a stále mi prší do obličeje. A všude ten klid. Slyším jen dešťové kapky, jak bubnují na střechu, jak stékají do okapů a ty je pak vypouští do kanálů, které jsou na zemi… vedle mě. Přemýšlel jsem, kolik tak člověk musí ztratit krve, než umře. S tou myšlenkou jsem pomalu ztrácel vědomí. Už to přichází. A vždyť je to jedno. Zkurvenej život. Nikdo se po mně ani neusere. Tak tedy… sbohem…
V tu chvíli jsem nevěděl, že po několika hodinách oči znovu otevřu. Byl jsem v nějaké místnosti, celé bílé. A ta spousta přístrojů! Zpočátku jsem viděl všechno mlhavě, ale po chvíli se mé oči zaostřily. Při zkoumání místnosti se zastavily na jednom bodě, který představovala nějaká žena v bílém plášti. Když zjistila, že jsem se probral, přistoupila ke mně a promluvila.
„Pane Hedginsi? Jsem doktorka Sparková. Ztratil jste hodně krve, ale vše je již v pořádku. Nějakou dobu si tu však poležíte. Kulku vám z těla vyoperovali. Bohužel jste přišel o jednu ledvinu. Ale nebojte, dá se s tím žít….“
V tu chvíli jsem nevěděl, co mám dělat. Na obličeji jsem měl masku a špatně se mi dýchalo. Od rukou mi vedly nějaký zasraný hadičky a já měl sto chutí je odpojit. Sestra pokračovala a v tu chvíli jsem litoval nejvíce toho, že mě z té ulice nějací idioti zachránili.
„Horší je to s vašimi zády. Kulka poškodila míchu a ochrnul jste na spodní část těla.“ Sestra nahodila smutný výraz. „Je mi to líto.“ A odešla.
Měl jsem nutkání něco říct, ale neměl jsem sílu. Jen v hlavě mi probíhala spousta myšlenek. – To je kurva všechno? Jenom mi do prdele jen tak oznámíte, že jsem bez ledviny, že nemůžu chodit, zachráníte mi můj posraný život, i když vás o to nikdo neprosil a ještě řeknete – mně je to líto?! A co mám říkat já! –
Raději jsem zavřel oči a pokusil se usnout, což se mi bez problémů brzy podařilo. Nakonec se ale o mě postarali a můj život, i když na podělaným vozejku, nebyl zas tak špatný jako dřív…