Bazén

Byla sobota ráno, když mi zavolal spolužák ze třídy, jestli bych s ním šel na Slávii na plavečák. Trenér nám den předem říkal, že bychom měli o víkendu trochu potrénovat a Jarda to vzal na můj vkus moc vážně. Nicméně abych nevypadal trapně, tak jsem mu to odkýval. Sice jsem plánoval, že se budu flákat jako každej víkend, ale jednou mě to nezabije, řekl jsem si. Dali jsme si sraz v hale plavečáku. Přišel jsem o pět minut pozdě, což nebylo na škodu, protože na Jardu jsem si ještě čtvrthodinku počkal. Jelikož jsem byl rád, že to čekání netrvalo déle, tak jsem mu to ani nevyčítal. Došli jsme útrobami budovy až k pánské šatně. První, co mně zarazilo, byla obsluha. Byla to pochybná bába, která si četla Blesk. Podívali jsme se na sebe, jestli se nám to nezdá. Dosud jsme se před ženskou nesvlékali, tak jsme měli trochu trému. Slušně jsme požádali o klíčky ke skříňkám. Bába nám neochotně vyhověla a za 200 kč nám zapůjčila dva kusy ... od skříněk přímo vedle ní. Myslím, že tak rychle jsem se nikdy nepřevlékl. Byla to taková rychlost, že jsem si ani nesundal brýle, což jsem zjistil až po prvním skoku do vody. Když jsem si je vylovil ze dna a uklidil do skřínky, začali jsme plavat. Nejsem moc dobrý plavec, takže po deseti bazénech jsem začínal mít křeče ve svalech, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám. Jarda na tom byl podobně. Navíc nám byla zima, tak jsme se rozhodli, že si dáme pauzu. Vylezli jsme ven z vody a zamířili na schody, na kterých byly zažloutlé obklady s protiskluzovým povrchem, který mimochodem klouže jako prase. Jarda se zachumlal do osušky a začal cvakat zubama. I já jsem se chtěl zabalit, abych si zvedl tělesnou teplotu nad bod mrazu, ale moje osuška nikde. Nejdříve jsem myslel, že jsem ji nechal v šatně ze stresu, z té báby. Pak jsem si vzpomněl, že jsem si jí pokládal vedle Jardovy a začal jsem se rozhlížet po okolních návštěvnících plovárny. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Asi o dva schody níž seděla padesátnice, která měla okolo dvou metráků, ale co mi vadilo víc, že měla na zádech mou osušku. Poznal jsem ji bezpečně podle originálního vzoru Plameňáka při západu slunce na břehu rybníka, který určitě nikdo další na světě nemá.. Když jsem se probral ze šoku, tak jsem bezmocně konstatoval, že jsem ji našel. Jakmile to Jarda uviděl, začal se mi smát jako blázen. Bylo mi hrozně. Nevěděl jsem, jestli mám jít za ní a přihlásit se o svůj majetek, nebo jí tu osušku radši nechat. Jarda mě začal pobízet, ať jdu za ní a vezmu jí, co mi patří, ale popravdě řečeno se mi vůbec nechtělo. Jak jsem tu odpornou, strupovitou bábu pozoroval a dodával si odvahy, tak se daly věci do pohybu. To hrozné monstrum vstalo a začalo se mou osuškou utírat záda, faldy na břiše a dokonce podpaží.. To mě srazilo do kolen a definitivně jsem se rozhodl, že už se té osušky ani nedotknu. Pak ten netvor provedl pár zkušených tahů po stehnech a začal skládat osušku do kabely. V duchu jsem si představil, co řeknu doma, až přijdu bez osušky, a vyrazil jsem za babou. Doběhnout ji nebyl problém, ale zastavit, to byl nadlidský úkol. Konečně jsem upoutal její pozornost. Řekl jsem ji, že má mou osušku, a připravil se na nerovný boj. Opáčila mi, že to není možné, a vytáhla jí z tašky. Prohlédla si jí a řekla: ,,Promiň, já tu svou mám asi v šatně, hahaha." Docela jsem si oddychl a chtěl vzít osušku za růžek a opatrně vložit do igelitky, vtom mi však přistála na rameni. Myslel jsem, že mi snad sleze kůže, a rychle jí setřásl na zem. To bábu nijak nerozhodilo a kutálela se pryč. Jarda dostal další záchvat smíchu a málem spadl ze schodů. Já měl zkaženou náladu na celý den. Takovou péči ve sprše jsem svému ramenu ještě nikdy nevěnoval. Ve sprchách nás čekalo další překvapení v podobě onanujícího úchyla, ale to mě už nechávalo klidným. Jarda z toho měl legraci, ale já myslel jenom na ten hroznej zážitek u bazénu. Pak jsem Jardu přesvědčil, aby mi půjčil svůj ručník, za což jsem mu vděčný, a odebrali jsme se domů. Tak takto vznikla moje averse k plovárnám...