Potopa

Právě probíhající pořad byl náhle přerušen a ve spodním rohu obrazovky se objevil nápis - ŽIVĚ. Objevil se muž držící v jedné ruce mikrofon a v druhé deštník, který udržoval nápor prudce bubnujících kapek.
„Řeky už vystoupily vysoko z břehů a počaly zaplavovat okolní města. Vypadá to, že Greenwillská přehrada už mnoho nevydrží a protrhne se. Je jasné, že blížící se katastrofě se nedá vyhnout. Vy, kteří jste ještě neopustili svá bydliště jižním směrem od přehrady, naposledy vás vyzýváme, abyste tak ihned učinili, a to během několika minut...!"
V křesle před televizí seděl starý muž. Poslouchal místní vysílání a odpočíval. Na chvíli vstal a popošel k oknu. Uviděl několik lidí pokřikující a pobíhající na ulici. Pár lidí, jinak už celé městečko bylo prázdné. I ti nakonec z ulice zmizeli. Byl tam sám. Sám v celém údolí, které se každou chvíli mělo stát korytem blížící se vodní katastrofy.
Déšť neustával. Ba naopak. Svislé vodní provazce se valily z oblohy a plnily nedalekou vodní nádrž. Zemina už dávno nestačila vodu vsakovat a objevovaly se deštěm vytvořené potůčky, na silnici přecházející v potoky a dál v údolí v řeky.
Stařec hleděl z okna na tu spoušť, co už déšť vytvořil, a snažil se potlačit ten nepříjemný pocit. Velké kapky dopadaly na střechu jeho domu a dělaly tak nesnesitelný rámus. Na okna jako by někdo lil kýble vody. Nešlo přes ně téměř vidět.
Stařec si povzdechl. Posadil se znovu do křesla a zavřel oči.
Vyrušil ho vrtulník, který prolétával nad městem a naposledy kontroloval, zda tu někdo nezůstal. Hluk rotujících vrtulí po chvíli zanikl a stařec znovu zavřel oči. Na televizi blikala červeným písmem zpráva -
- OPUSŤTE MĚSTO, SKRYJTE SE DO HOR. -
Kromě bubnujícího deště bylo úplné ticho. Starý muž měl ruce v klíně a čekal. Seděl v onom starým křesle a věděl, že nemá cenu se ani trochu namáhat. Po tom, co roztály ledovce a z map zmizela arktida, antarktida a spousta přímořských měst a států, bylo to nevyhnutelné. Nikdy nepřestane pršet. Voda zaplaví svět a zbudou jen vrcholky hor, vykukující z nekonečné hladiny vody. Věděl to, tušil to. Před padesáti lety to sám předpověděl. A proto byl připraven. Příliš mu to nevadilo.
„Jen ať voda spláchne všechno to svinstvo, co člověk vytvořil i zničil. Bylo na čase. Lidé už zabíjeli sami sebe a počali ztrácet vědomí o životě. Všechno krásné zničili a nahradili to smrtí a neschopností žít v souladu s přírodou. Už bylo na čase.“
Ve starcově hlavě se honilo plno těchto myšlenek. Přemýšlel tak několik minut a pak prudce oči otevřel. Panenky se mu stáhly a zaostřily se na venku trvající průtrž mračen. Ale to nebylo to, co ho vyrušilo. Byl to stále se zvyšující hluk blížící se ze severu od přehrady.
„Už je to tady,“ pomyslel si stařec. Blikající nápis na televizní obrazovce náhle zmizel. Starý muž znovu oči zavřel, nadechl se a šeptem pronesl poslední slova...
- Ať bůh opatruje Noemovu archu... -