Jen sen?

Jen sen?
Je normální pondělní den, ve škole se nic zajímavého neděje. Sedím v lavici a znuděně poslouchám výklad učitelky. Při hodině chemie se nechávám vyzkoušet, k mému údivu to dopadá uspokojivě, tedy za jedna. Když zvoní a já spolu s dalšími třemi dívkami odcházím od tabule pro žákovské, říkám si, co se dnes ještě stane?! Pak byl tělocvik, hráli jsme malý florbal. Obvykle, když se hraje velký, jsem brankářka, protože ho hraji závodně, ale ve škole při malém jsem v útoku. Celkem jsem si zaběhala, ale byla jsem se sebou a svým výkonem spokojená. Co se to dnes děje?
Škola skončila a já s jednou spolužačkou šla na autobus, který jede k nám na kopec, kde bydlíme. Doma nic moc, rychle jsem do sebe hodila čínské nudle, vzala tašku na trénink a vyrazila na autobus. Jela jsem dříve, protože bylo Barbory a já byla domluvená s kamarádem, že mi dá pusu, abych neuschla. Na autobusovou zastávku jsem dorazila včas. Když přijel můj autobus, nastoupila jsem do prostředních dveří a jako vždy se postavila na místo mezi sklapovacími sedačkami. V uších mi hrály Nightwish a já se nemohla dočkat, až budu s kamarádem, se kterým jsem se neviděla už nějaký měsíc. Autobus zastavil na další zastávce a dovnitř nastoupili asi dva lidé. Jeden z nich nastupoval předními dveřmi. Vstoupil, porozhlédl se po autobuse, očima zavadil i o mě a koupil si u řidiče lístek. Vzal ho, ale necvakl si ho u řidiče, trochu mě to zarazilo a čekala, co bude dál. Přišel ke mně, kde bylo další „štípátko“, štípnul si ho a posadil se na sklapovací sedačku.
Seděl kousek ode mě a mně to nedalo. Mé oči se snažily ho stále nenápadně pozorovat a prohlížet si ho. Měl na sobě červenou zimní bundu a světlé kalhoty. Najednou ale zachytil můj pohled, já sklopila oči a stydlivě se pousmála. Po chvilce jsem ho opět začala pozorovat. Díval se mi hluboko do očí, oba jsme se usmívali, nějak jsem ani nevnímala okolí, a když přišel revizor, byla jsem úplně mimo a musela jsem vypadat srandovně, když jsem začala hledat tramvajenku v kapse. Samozřejmě v jedné velké zatáčce jsem jen díky mé rychlosti nespadla, protože jsem stála bez držení a trochu jsem to neustála, musela jsem se rychle chytit tyče za mnou. Když na jedné zastávce přistoupila nějaká paní, chtěla jsem nohou posunout mou tašku, kterou jsem měla mezi oběma nohama. Díky tomuto snažení jsem opět málem skončila na zemi a ta paní si tam ani nesedla. Říkala jsem si, co si o mně bude myslet. Takhle se před ním ztrapňuji.
Podívala jsem se na něj, krásné modré oči mě neustále bedlivě pozorovaly, krásný úsměv mi dával určitou naději. V ruce držel mobil, já si vyndala sluchátka z uší, ale najednou už byla konečná zastávka, on zandal mobil zpět do kapsy, protože ani jeden jsme se neodhodlali promluvit. Nechala jsem ho, aby vystoupil jako první, a šla pomalu za ním. Bohužel ale na schodech do metra se mi ztratil a já smutně pokračovala ke svému přijíždějícímu metru, přijelo i druhé metro, a tak jsem myslela, že jím odjel, ale mýlila jsem se. Smutně jsem nastoupila, skoro jsem se tam nevešla s tou taškou a pak jsem si řekla, sakra, proč jsem tam lezla? Když jsem odjížděla, viděla jsem ho, jak jde zpět. Pravděpodobně to metro nestihl, i když mohl. Říkala jsem si, jestli kvůli mně nebo proč. Chtěla jsem se o tu stanici vrátit, ale tady už na mě čekal ten kamarád, se kterým jsem se měla sejít. Vyšla jsem s ním z metra. Nebyl sice nikde poblíž rozkvetlý strom, ale alespoň nějaký keř s červenými bobulemi, jsme se tomu zasmáli, že jsou určitě jedovaté. Vyprávěla jsem mu o mé cestě tam a on jen spráskl rukama nad mou stydlivostí. Políbil mě a já odešla na trénink, protože se z metra začali hrnout moji spoluhráči a já nechtěla, aby nás spolu viděli, protože přece jen, on je o něco starší a mně se nechtělo vysvětlovat, kdo to je.
Myslela jsem ale stále na toho modrookého kluka z autobusu a doufala, že se opět potkáme. Třeba příští týden, kdo ví. Jestli ho uvidím, mám připravený papírek s číslem a mailovou adresou. Vždycky jsem jezdila o jeden nebo dva autobusy dřív, tak je tu alespoň malá možnost, že jsme se minuli. To číslo mu chci dát a při té příležitosti se dotknut jeho ruky, abych zjistila, jestli je a nebo je to jen krásný sen…