Přání k Vánocům

Nevím, čím to bylo. Dlouho jsem o tom přemýšlel, prakticky celý rok, ale v poslední době mnohem víc. V posledních dnech. Viděl jsem je zase spolu, respektive, viděl jsem je prvně spolu. Po tak dlouhé době. A měl jsem zlost a cítil vztek a lítost a všem těmhle pocitům jsem nechal volný průběh, když jsem je viděl. Seděl jsem tenkrát v autobuse, ona z něj vystoupila a on si ke mně sednul. A snažil se mě uchlácholit a přemluvit, abych jí zavolal, abych se jí ozval. Kéž by to bylo tak lehké.

Procházel jsem zasněženými uličkami a míjel jednotlivé rodinné domky, jejichž okna byla vyzdobena barevnými vánočními svíčkami, jejich zahradám vévodil vánoční osvícený strom a na dveřích nechyběl adventní věnec. Možná to bylo tou vánoční atmosférou, tím, že tohle je ta doba, kdy si lidé mají odpouštět. A měli by si odpouštět.
Musím přiznat, že jsem byl nervózní, protože už dávno jsem pochopil, že jsem se ke svému nejlepšímu kamarádovi choval hnusně a poslední rok ho dokonce za onoho kamaráda ani nepovažoval, ba naopak. Nenáviděl jsem ho a nemohl jsem ho vystát. Ani tenkrát v tom autobuse. Jindy, když jsem si na něj vzpomněl, se mnou lomcoval vztek, ale teď ne.
Teď jsem se chtěl omluvit. Nepřišel jsem totiž prominout, ale omluvit se. Prominout nebylo co…

Stál jsem před jeho domem a nervozitou roztřesenou rukou zazvonil. Po chvíli otevřela jeho mladší sestra. S úsměvem jsem pozdravil a zeptal se, jestli je doma Michal. Přikývla a zavolala bratra. Michal se o chvíli později objevil ve dveřích. Patrně nevěděl, co se děje, protože se tvářil docela vyjeveně.
„Ahoj,“ pozdravil jsem.
„Ahoj,“ odpověděl pomalu. Samozřejmě, že jsem si tuhle situaci několikrát přehrál v hlavě. Ale ono to je vždycky trochu jinak, než si to člověk představuje. Například jste ještě nervóznější.
„Přišel jsem se omluvit.“ Když člověk začíná mluvit o něčem opravdu vážném, vždycky se mu malinko zlomí hlas.
„Za co?“ zeptal se.
„Za to, jak jsem se k tobě choval. Jak… jsem ti to nepřál.“ Nějak už jsem nemohl mluvit. Povzdechl si.
„Doufám, že tě tenhle názor po Vánocích neopustí,“ řekl vážně, ale vzápětí se usmál.
„Myslím že ne, přemejšlím o tom už hodně dlouho. Byl jsem vůl.“
„Chápu to. Ale, je to stejně takový divný.“
Přikývl jsem. „To máš pravdu, je to divný. Chtěl jsem ti popřát jen veselé Vánoce a omluvit se.“
„Nemáš za co se omlouvat. Nic jsi neudělal. Chceš jít ven, promluvit si? Nebo ne?“
Tak nějak jsem nevěděl, jestli to chci nebo ne. Nakonec jsem se rozhodl.
„Co to nechat až po Vánocích. Takhle se nám to alespoň rozleží v hlavě.“ Souhlasil. Už jsme se rozloučili, když mi ještě řekl: „Zavolej Petře. Dám ti její číslo.“ Posledně jsem mu totiž zalhal, že jsem její číslo smazal.
„Já ho mám.“ Usmál se a zavřel za sebou dveře.

To číslo jsem znal zpaměti a myslím, že ho už nikdy nezapomenu. Tuhle dívku jsem miloval nejvíce ve svém životě. A pořád jí miluju. Vím, že to bude hrozně těžké vidět jí po takové době a mluvit s ní, ale došlo, že mnohem těžší je nevidět jí a nemluvit s ní. Nevolal jsem jí. Přišel jsem až k jejímu domu. Na rozdíl od Michala bydlela v paneláku. Zazvonil jsem dole na zvonky, po chvíli se ozval její hlas.
„Haló?“
„Tady je Rosťa. Mohla bys jít prosím na chvíli dolů?“
Chvíli se neozývalo nic.
„Dobře.“
O ani ne minutu byla dole. Otevřela skleněné dveře a pohlédla na mě naprosto nevěřícím výrazem. Bylo to v tu chvíli takové zvláštní. Ani jeden z nás nic neřekl, jen jsme se na sebe chvíli dívali. A potom přišla ke mně blíže a objala mě kolem krku. Chytl jsem jí okolo pasu a cítil naprosto úžasně. A zároveň zdrceně. Byla tak blízko, ale přitom v nenávratnu. Dokázal bych v jejím obětí stát klidně další rok, vnímat její teplo, její vůni. Odtáhla se a s uslzelýma očima se na mě podívala.
„Co tu děláš?“ zašeptala.
„Přišel jsem ti popřát veselý Vánoce,“ usmál jsem se. Zasmála se.

Poznámka autora: Prosím vás, tohle se mi nestalo, ani situace popsaná v Dárku k Vánocům není o mém životě, to jsem jaksi zapomněl zdůraznit a omlouvám se, pokud jsem v některých z vás vyvolal bezdůvodný soucit s mojí osobou :)