Dívka, její nenávist a krásné chvíle

13. prosinec, rok 2006
Na židli sedí dívka, dnes má svátek, což je den, kdy jí všichni, kteří si vzpomenou, popřejí všechno nejlepší, hodně štěstí, ...
Už se stmívá a ta dívka i v tento den sedí na židli a brečí. Po tváři jí stékají potoky slz, a protože je nalíčená, dělají za sebou černé čáry, které si ona poté rukou ještě více rozmazává. Je jí stále více do pláče, stále více je jí smutno, když si pomyslí, že se blíží Vánoce. Čas, který mají rádi snad děti na celém světě, čas, na který čeká každý z nějakého důvodu. Mladší děti se těší na to, že přijde Ježíšek, starší na to, že jim rodiče konečně koupí to, co chtějí, a že toho bude hodně, dospělí se těší na to, že obdarují své ratolesti, které z toho budou mít ohromnou radost, někdo se třeba těší na to, že dostane polibek pod jmelím a dalo by se pokračovat ještě dál. Ale především Vánoce mají být svátkem klidu, míru, lásky a radosti ... vždyť na každém přání najdete slova: „Veselé Vánoce!“ a na každém druhém: „Radostné Vánoce vám přeje: !“
Rodiny by měly být spolu, vzpomínat, radovat se, a tak dál. Tak proč se na ně někteří, tak zoufale netěší? Proč ta dívka pláče, když na ně myslí. Nemá je ráda, přímo je nenávidí, stejně jako svůj svátek, stejně jako své narozeniny, stejně jako svět v jedné malé chvíli. Ale svět na ní není zlý a jí to dojde hned za pár setin vteřiny. Že nenávidí svátek svým způsobem, už jednou v tento den dala najevo, když byla tázána:
„Ty něco slavíš?“ opověděla na to s malým úsměvem jedním slovem a to znělo:
„Oficiálně,“ v tu chvíli ještě netušila, že tento den se jí tak zprotiví.

Pláče a vzpomíná...

Je v době koncem dubna roku 2004
„Vy ste hnusný oba dva, za chvíli budu mít narozeniny a vy mi řeknete tohle....... mami!?“
Slzy, jak hrachy stále níž a níže se derou, přitahuje je gravitace, a tak postupně a pomalu se vydávají na dlouhou cestu dolů se symbolikou bolesti na srdci. V ten den dívka začala nenávidět své narozeniny, den, který obvykle mají lidé rádi, i když později už se jim nelíbí stále se zvyšující věk, den kdy se aktivně slaví. Zná tyto oslavy, ale jiných, tu svou si nedokáže promítnout v myšlenkách, možná přibližně a vůbec, že by se těšila na takzvanou velkou „pařbu“ osmnáctin........... no to vůbec, ne že by nechtěla slavit, ale vždyť jsou to narozeniny, to každoroční utrpení při vzpomínce na hádku a „falešný“ poplach, který vlastně způsobil jenom bolest, to zkrátka není důvod k oslavě.

Vzpomíná dál .... už pláče jen v duši, ale stále ještě nepřestala ...

23. prosinec 2002
Je to ještě malé pískle, dvanáctiletá holčička, s jiskrou v očičkách, důlky ve tvářích, s dlouhými, tmavými, vlnícími se vlásky, právě přicházející s rodinou a kamarádkou domů, kde ji čeká nemilé překvapení, věděla o něm, ale ne že přijde nyní, když není připravená. Čekající na další večer na Ježíška na dárky pod stromečkem, ta malá holčička přišla domů a zjistila, že jí umřel křeček... není to nic tak strašného, ale přece jenom dvanáctiletému dítěti, které se s křečkem mazlilo, to přijde hodně líto, a tak brečí a brečí a brečí...
24. prosinec 2002
Už jí to bolelo jenom v dušičce, ale v té době to nepoznala, rozumově nepřemýšlela, tak aby si uvědomila, co je to bolest duše, zkrátka jí nebylo dobře, ale ten Štědrý den to napravil:). Přišel večer a prarodiče, jedlo se, pilo se a po určité době se šly rozbalovat dárky a jak je dívka spatřila, vrátila se jí ta jiskra do očí, byla zase šťastná, ale na křečka nezapomněla, trvala na jeho pohřbu. Ale byla zima, křeček za oknem zmrznul, a tak putoval pouze do popelnice.
25. prosinec
Ráno jako každý rok, krásné s povánoční atmosférou. V poledne k babičce, jiskřičky v očích a v mysli otázka: „Co jen u ní nechal Ježíšek?“
K večeru domů a další rána! V té době měla dívka jedinou zvířecí záchranu, a to malé, krásné, měkoučké, roztomile zlobící štěňátko, kterému bylo něco málo přes tři měsíce, ale nevěděla, že má opravdu jenom jeho... Přišla domů, vše jako obvykle, ale něco přece jen ne. Štěně vběhlo do kuchyně a začalo štěkat. Proč? A v tu chvíli, kdy dívenka rozsvítila světlo, to spatřila, její andulka se v kleci nehoupala na bidýlku jako obvykle, ale ležela na dně klece, na novinách a vypadalo to jako, že s vyvrácenou hlavinkou.
To bylo na dívku příliš a přestala mít ráda Vánoce.
Později když zestárla a začala vnímat okolí, takové jaké je – reálné a né dětskýma očima, začala Vánoce nenávidět úplně, protože jí chybělo to podstatné, aby byla rodina pohromadě v míru. Ten reálný svět totiž vypadal tak, že strejda, kterého má velmi ráda, nikdy o Vánocích nebyl, nemohl se dostavit, ne že by nechtěl, on zkrátka nemohl. A ta nálada, ze které je stejně cítit babiččin smutek, matčino uzavřené srdce a otcův „humor bez srdce“. To jí bylo proti srsti, a tak přijdou Vánoce, ten svátek štěstí, kdy této dívce budou stékat slzy na duši a překrývati to bude úsměvem...

Stále vzpomíná dál, vzpomíná nad fotkami na časy přívětivé její duši... Vzpomíná na prožitky se svou bývalou nejlepší přítelkyní, vzpomíná na časy před rokem 1996 na své dvě úžasné kamarádky, se kterými toho hodně zažila.
Jak si hrála s Bárou na Herkula a měla býti Hérou, přičemž prohlásila: „Tím máslem na pečení?“
Jak jezdili s Káťou na rohačkách na Jestřabí.
Jak jí Báry mamka, jako malou převáděla přes most, kde uprostřed zůstala na čtyřech a dál už nelezla.
Jak jí Bára poslala na kolečkových bruslích po chodbě a ona nevěděla, co bude dál, protože neuměla zastavit.
Jak v roce 1991 byly s Káťou na Žalý, to zná pouze z fotek, ale dokáže si to představit. Seděli všichni na dece, každá tam s sebou měla tatínka.

Vrací se k nedávným časům a vzpomíná...
Jak se smála s přáteli, když to byla humorná situace.
Jak se smála, i když se svěřovala s trápením.
Jak se smála, když si na ní někdo vzpomněl.
Jak se smála, když poznávala nové zahraniční kamarády.

Prochází zkrátka střepy minulosti, kdy jí bylo dobře, a ví, že bude i hůř, ale doufá, že i líp.

Ta dívka vzpomíná, protože jí nic jiného nezbývá...
Ta dívka nyní snaží se radovat z maličkostí, i když občas je to těžké...
Ta dívka skrývá svou bolest, své emoce potlačuje uvnitř, i když ví, že dělá tu největší chybu...
Ta dívka stále staví věž ze svých hříchů...
Ta dívka hledá člověka rozumějící její duši, mluvící s ní,
té dívce se zdá, že ho našla...
Ta dívka, ta ona, ta klíčová postava tohoto příběhu, jsem já.

Ale kdo jsem já???