Čtvrtý hrob zezadu...( Povídky ze hřbitova)

Dnes je vcelku zima. Vzal jsem si dvě mikiny i zimní bundu, ale i přes to cítím, jak mi profukuje do zad chladný vítr. Čekal jsem, že alespoň o Vánocích bude líp. Zajímalo by mě, kde vzal pan Lada předlohu ke svých obrázkům se zimním tématikou. Já ještě takové Vánoce a vlastně ani zimu nezažil. Když zrovna neprší, plazí se po zemi mlha. No uvidíme, třeba se toho někdy dožiju, a i já zažiju pořádnou pravou zimu, tak jak má být. Dnes jsem si vybral ten čtvrtý hrob zezadu. Má na náhrobku datum s křížkem přesně to, jaké je dnes. Jen on pár let zpět…

„Rozumíte mi, chci svojí dceru mít na svátky doma!“
„To asi nepůjde.“
„Radila bych vám, aby to šlo.“
„Paní, mám to brát jako vyhrožování?“
„Prostě mi jí dejte na Vánoce domů, nebo si jí teď hned vezmu a pojedeme pryč!“
„To bych vám opravdu nedoporučoval.“
„Prosím, pane doktore…..“

Jana šla dlouhou nemocniční chodbou, a po cestě cítila ten pověstný a znervózňující zápach. V ruce nesla žlutou, propouštěcí kartu. Nesla jí dostatečně hrdě. Dokázala to, v co vlastně ani pořádně nedoufala. Vybojovala si svou dceru zase zpět, i když jen na několik dní. Ona byla ovšem ráda za každou minutu strávenou se svou dcerou, mimo nemocniční zdi. Posledních několik měsíců si jí ale moc neužila. Stále se čekalo, až se Kamile udělá lépe. Proto se jí nemocnice stala nechtěným domovem. Bohužel…

„Slečno, propouštěcí kartu.“
„Jsem paní, tady je.“
„Omlouvám se… Vy si jdete pro Kamilku?“
„Jistě, je to na kartě snad napsané.“
„To ale není nejlepší nápad.“
„Nikdo se vás na nic neptal, sakra!“
„No dobře, jak myslíte. Pustit jí ovšem můžeme až po vizitě, ta je zhruba za dvě hodinky.“
„Sestro, prosím…“

Kamila ležela na posteli a dívala se do stropu. Do ruky jí vedly hadičky a do nich kapaly roztoky všelijakých barev. V pondělí byl průhledný jako voda. V úterý zase tmavě oranžový. Kamile to zezačátku hrozně vadilo, nemohla ani pořádně spát, ale zvykla si. Vlastně jí ani nic jiného nezbývalo. Hodně jí také pomáhal pan primář, který jí každý večer o tom, jak ty hadičky zachránily život nějakému klukovi nebo holčičce. Měla pana primáře ráda. Vůbec by se nezlobila, kdyby si vzal její mámu…

„Kamí, ahoj!“
„Jé, mami, co tu děláš?“
„No jdu si pro tebe, když jsou ty Vánoce. Slíbila jsem ti to přece, ne?“
„A tys to dodržela?“
„No, to víš že jo.“
„Jé děkuju, mamí!“
„Ale budeš doma odpočívat, jasný?“
„No…“
„Prosím, Kamilko…“

Jana stála u okna a zatímco se Kamila oblékala, dívala se ven. Pozorovala žijící město. Lidé pobíhali s plnými taškami sem a tam. Hlavou se jim honily pouze myšlenky, co komu ještě nekoupili, jak stihnou večeři… Janě se zdály ty problémy směšné. Je to nesrovnatelné s tím, co teď musí řešit ona. Věděla to, že jestli to udělá, bude konec. Rozhodla za obě. Za sebe i za Kamilu. Možná to bylo vůči jejímu jedinému dítěti nefér, ale nemohla jinak. Slíbila jí to, a kdy jindy by se měly plnit sliby než o Vánocích?

„A co budeme dělat, mami?“
„No doma si dáme večeři, a pak ti určitě přinese Ježíšek nějaké dárky.“
„Ježíšek, mami, neexistuje!“
„A jak jsi na to přišla?“
„No ty přece nosí Santa!“
„Cože, prosím?“

Říkal jí to Kuba. Prý ho dokonce jednou zahlédl, když byl o Vánoce u tety. Kamče se to moc líbilo. Podle Kubova popisu vypadal vcelku normálně. Tlustý dědula s dlouhými, bílými vousy. Hlavně už ho viděla spousta dětí. Zatímco ježíška neviděl nikdo. Jak má něčemu věřit, když ani neví, jak to vypadá? Santa je pro ní mnohem lepší. A dokonce nosí i víc dárků, říkal Kuba těsně před tím, než ho někam odvezli. Potom už ho nikdy neviděla…

„A jak ses dneska měla?“
„Vlastně dobře, ráno přišel pan primář a dal mi čokoládu.“
„Je hodnej viď?“
„No, ale ta zlá sestra mi jí hned vzala, i když jsem jí prosila, ať mi dá alespoň kousek.“
„Víš, že je to její práce.“
„Já vím…“

Pane bože, její dítě si nemůže vzít kousek čokolády o Vánocích. V čase kdy se jiné děti cpou cukrovím, chlebíčky a jinými pamlsky. Proč? Proč to muselo potkat zrovna je? Copak není na světě ani trochu spravedlnosti? Tak strašně ráda by jí tu čokoládu dala, ale to už by opravdu přehnala. Bohatě stačí, že jí má u sebe. Už tak moc riskují…

„Mami, zastav, prosím.“
„Stalo se něco?“
„Chtěla bych se jít naposledy koulovat.“
„To nesmíš, miláčku, musíš odpočívat.“
„To už odpočívám půl roku, přála bych si to.“
„Víš…“
„Já vím, prosím.“

Kamila se cítila po dlouhé době šťastná. Radost a úsměv na tváři. Sníh, který jí dopadal na její kůži, jí hřál. Dívala se na mámu a do očí jí posílala hromady vděku. Měla jí tak strašně ráda. Bude jí chybět. Nikdy na ní nezapomene, to věděla už teď. Lehla si do sněhu a začala dělat andělíčky. Dívala se přitom do nebe a přemýšlela nad poslední cestou. Připažit, rozpažit, připažit….

„Užila sis to?“
„Bylo to super, mami!“
„A jak se cítíš?“
„Jsem unavená a chce se mi strašně spát.“
„Ale Kami, doma máš ještě dárky!“
„Tohle byl ten nejlepší dárek!“
„Odpust mi to, prosím….“

Jana zajela autem na polní cestu a zhasla motor. Dívala se na pole a do lesů. Začalo sněžit. Lány země postupně mizely pod vrstvou sněhových vloček, které se k sobě těsně choulily. Slunce již zapadlo, a do města vcházela uklidňující tma. Podívala se na zadní sedačku a z očí se jí vyrojil první zástup slz. Kamila usnula. Věděla, že to přijde brzo, ale netušila, že to proběhne tak v klidu…

Okolo auta profoukl ostrý vítr a Jana věděla, že je to poděkování od Kamily. To nejupřímnější, jaké je možné.

„Prosím, miláčku…“

Jana otevřela dveře, vystoupila a vydala se po polní cestě pryč…. domů….