Konec jedné lásky

Na tenhle den jsem se těšil tak dlouho. Už je to pět týdnů, co jsem ji neviděl. Ale, co je to pět týdnů, proti těm rokům stráveným spolu. Nic a přece to bylo jako věčnost. Těším se jako malý kluk, co jede domů z tábora, na který nechtěl. Letní povinná praxe ve výzkumáku konečně skončila a já jedu domů. Ke svojí Kátě.

Má se vrátit zítra. Ještě jednu noc sám a pak budeme zase spolu. Hlodá ve mně ale stále ta nepříjemná pochybnost. Když jsem si odpracoval první týden, okamžitě jsem ji volal, že jedu na víkend za ni, ale nechtěla, prý nemá čas. Pochopitelně mě to zklamalo, ale sám sebe jsem přesvědčil, že to nic neznamená. Přesto jsem hrál zbytek praxe uraženou velmoc a sám jsem se už neozval. Ale to je už pryč. Zítra přijede a bude všechno fajn. Padneme si kolem krku a bude všechno jako dřív.
Vtom mi v kapse začne vyzvánět telefon. Kdo to může být, teď večer. Vytáhnu mobil z kapsy... KATKA.
Už se asi taky nemůže dočkat. Zvedám telefon a chrlím ze sebe pozdrav: ,,Ahoj kočko, jak ses měla?''
,,Ahoj, celkem fajn.''
,,Zrovna jsem na tebe myslel. V kolik se zítra vracíš?''
,,Já už jsem doma týden,'' vyrazila mi dech.
Okamžitě se mi rozbušilo srdce nadšením. Nemusím už čekat ani minutu a rovnou vyrazím za ní. Zaplavuje mě pocit štěstí.
,,Tak já hned jedu za tebou, lásko, hm?" říkám a zároveň si zavazuju tkaničky.
,,Tak jo, ale není mi moc dobře.''
Její hlas nezní sice zrovna nadšeně, ale když jí není dobře... Stejně mě něco nepopsatelného užírá. Jsem asi schizofrenik, uklidňuji se a vyrážím k ní, svým o pár let mladším Favoritem, než jsem já sám.

Stojím před jejich vilou. Ruka se natahuje ke zvonku a chvěje se vzrušením. Tak dlouho jsem na ni čekal. Zvoním.
Přišla mi otevřít 80tiletá babička s artrózou kyčlí a na uvítanou si musím vyslechnou pár stížností, že jsou všichni líní otevřít dveře a že ona chudák stará a nemocná.. bla bla bla. Už jsem si za ty roky zvyknul ji moc nevnímat. Pozdravím, poděkuju a beru schody po třech do patra.
,,Ahoj lásko,'' křičím už od dveří jejího pokoje.
,,Ahoj.''
Vypadá fakt nějak zdrceně. Musím ji nějak rozveselit. Rychle ji zahrnuju několika vtipnými zážitky z posledních týdnů. Rozesmála se. Zaplaťpánbůh. Už je to zase ona.
,,Víš, já jsem hodně přemýšlela,'' začala ze sebe soukat.
,,Jak tě tak poslouchám, tak seš fakt bezvadnej kluk, ale přijde mi, jako bychom byli spíš už kamarádi, víš?''
,,Počkej? Jak jako kamarádi?"
,,No, už to není jako dřív, asi bude lepší, když se rozejdeme, Honzí.''
Začala brečet a úplně se ji třese brada. Nemůže už ze sebe dostat ani slovo a skleněnýma očima mě pozoruje.

Vždyť se přece milujeme. To není možný. TO se mi musí jenom zdát. Ráno se vzbudím a bude to v pohodě. Ale tohle není žádnej blbej sen. Ona tu skutečně přede mnou sedí a chce to ukončit.
,,To ne, lásko,'' snažím se naivně zvrátit její rozhodnutí. Ale ani já sám tomu nevěřím. Je rozhodnutá a dlouho.
Sedím na posteli a snažím se pobrat, co mi za poslední minutu řekla. Lehám si na břicho, hlavou na polštář a pomalu mi to dochází. Je konec. Definitivní. Stažené hrdlo, zvýšený tep mi jen potvrzuje fakt, že se mi to nezdá. Cítím slzu na tváři.
To ne. To nesmí vidět. Nemůže mě tak ponížit. Vstávám z postele a demonstrativně bouchám dveřmi. Sbíhám schody, obouvám se a sedám do auta. Vtom vybíhá ven i Katka. Má na sobě akorát noční košili. Je krásná.
Prosí mě, abych nikam nejezdil, nebo se mi něco stane, ale hraju drsňáka.
,,Miluju tě, sbohem,'' říkám na rozloučenou a startuju auto. Schválně jsem se rozjel, aby gumy hvízdaly celou ulicí. V zrcátku jsem ji viděl, jak stojí uprostřed silnice.
Jedu nočním městem a vůbec nevnímám okolí. Slzy mi tečou jedna za druhou. Promítá se mi celá scéna pořád dokola. Uvědomuju si, že nevím, jak jedu dlouho a natož kam. Zastavuju na prvním možném místě. Jsem kdesi za městem. Kolem je jen pole s řepkou. Příšerně smrdí. Vylézám z auta, lehám si na kapotu a koukám na hvězdy. Pořád se mi myšlenky melou v hlavě. Nechápu to. Začíná mi padat na obličej lehký deštík. Je to příjemné a ani jsem si moc neuvědomil, že se mění v liják. Nebo možná uvědomil, ale je mi to jedno. Z proudu myšlenek mě probouzí až chlad, jsem promočený na kost.
Pud sebezáchovy je silnější než sebelítost a sedám zpátky do auta. Jedu domů.

A jak to všechno dopadlo? No asi to každý zná. Párkrát jsme se viděli, ale s každou další schůzkou jsme si byli víc a víc cizí. Život jde dál svou cestou a já mám teď fantastickou přítelkyni, kterou bych jinak nikdy nepoznal...