Opičárna

Lebedím si na malé skalce a pojídám banán. Sleduji ty směšný tvory za mříží a jejich mláďata, jak se tlačí u zábradlí a legračně se pitvoří.
Já osobně se mám mocinky dobře. Jsou tu se mnou dobří známí, Otakar a Ivoš s rodinami, je nás asi sedm nebo
osm, ale brzo přibude další, Šárka, žena Ivoše, čeká dítě.
Když dojím, zahodím slupku, kam mne zrovna napadne, no co si s tím lámat hlavu, na úklid tu máme lidi, že? ty se
postaraj.
A hele mňamka..... jedno z mláďat za mříží natáhlo ručičku a v ní drží pomeranč. Je moc dobrej, tam, odkud
jsem, nerostou.
Jo málem bych zapomněl, já jsem Igor, nejstarší mezi přáteli, jsem už dost šedivej, ale slovo tu mám, to jo.
Opatrně vemu pomeranč a mládě se může samým nadšením potrhat, je legrační, jak jeho samičí matka vyděšeně
kouká a vyráží pisklavé zvuky, ale mládě si radostí i učůrlo.
Přiběhla Pikola, to je nejmladší dítě Otakara, natáhlo ručičku a prosebně kouká. "No tak jo, tady máš a rozděl
se s bráškou," povzdechnu si. Očička jí šibalsky zajiskří a je pryč i s pomerančem. Ty děti jsou všechny stejný.

Pomalu se vracím na svoje místo, je tu slunce a klid, ještě nedávno jsme tu sedávali s mojí družkou, ta tu
již není, přišla její doba a odešla do nebe. Moc na ní vzpomínám, na naše první setkání v Troji, je to všechno
již tak dávno. Pak jsme se přestěhovali sem do Liberce a od tý doby tady žiju.
Koukám na lidi, jsou to směšní tvorové, můžou se strhnout, abychom netrpěli nedostatkem. Jo jo, jsou to spolehliví
sluhové, jen co je pravda a nejlegračnější na tom je, že to dělají rádi.
Tak jo, teď si zdřímnu, než přivezou oběd.
Ještě zaslechnu průvodce. "Tak vážení návštěvníci, teď se nalézáme v pavilonu goril, nejstarší exponát Igor se
....................... ale to již spím..........

mobo:)