Můj vlastní deník

09.12.
Víkend začal velmi poeticky. Trny z opuncie v zadku. Bratr mi je kombinačkami, nic lepšího nebylo po ruce, vyndával. Dosti bolestivá záležitost. Nezůstala bez pomsty. Za odměnu jsem bratra vyzkoušela z chemických prvků. Lezlo to z něj jak z chlupatý deky. Na mne se projevila únava. Nastěhovala jsem se mu tedy do postýlky.
Zkoušel mě vypudit punk rockem. Marně. Já jsem tvor houževnatý. Jen jsem tam dala raději Kabáty. Napodobování rockerů brzy skončilo. Rušili jsme maminku. Že by to bylo slyšet až za zdí?
Vyměnili jsme tedy Kabáty za dostihy a sázky. Jako bankéř jsem měla na starosti penízky, ty krásné šustivé papírky. Škoda, že nebyly opravdové. Hodily by se.

10.12.
Jejej, mně se zdál krásný sen. Překrásný. O Ondrovi. Ach. Parkoval s autem u nás na dvoře. Odjížděl. Zavírala jsem za ním vrata. Na zemi jsem našla jeho stříbrný řetízek. Ztratil ho. Dala jsem si ho na krk, aby se neztratil. Byl to krásný pocit. Jako by byl pořád vedle mne.

„Jednou, jednou, víckrát ne. Dívčí sny jsou záhadné.“ Potulný hráč (V. Neckář)

Pokračoval úklid pokoje. Teta ocenila můj nápad věnovat bráchovi vkusné modré letní šatičky. Ještě jedna věc má vazbu na Ondru. Vytáhla jsem ze skříně něžně růžovou noční košilku. Hned jsem si vzpomněla na Ondru a na svatební noci v maminčiných romancích, o nichž tvrdím, že je nečtu.

11.12.
Dnes jsem měla chuť stát se vražedkyní. Maminka s bratrem jeli ráno se mnou. Hlavně bráška mi lezl na nervy. Docela ráda jsem je před školou opustila. Dohnali mě k takovému zoufalství, že jsem šla dobrovolně do školy! Já!
Nakonec to až zas taková hrůza nebyla. Z ničeho jsme nepsali. Při basketu jsem naházela tři koše. Jo, je bezpečnější hrát se mnou v týmu, než proti mně. Jsem totiž vyhlášená svým agresivním způsobem hry a zastrašovacími praktikami.

12.12.
Dneska zamrzlo peklo. Já se normálně učila na test! Chudáci čerti, jsou z nich teď bezdomovci. Že bych je ubytovala u nás doma? Taťka by asi nebyl proti, když by se postarali o topení. V kotli, ne v rybníce. Na to jsme už angažovali vodníka z Rusalky. Jen ty luzné vodní bytosti nám chybí. Místo nich na každého za rohem číhá víla podprůměrné krásy i kvality. Ach jo.

13.12.
Něžná kráska mne probudila polibkem. Lekla jsem se tak upřímně, až jsem si jednu švihla o zeď. Do palice. Mám teď na temeni bouli. Musím na ni myslet, kvůli svému zlozvyku drbat se propiskou hlavě. Asi si začnu vyrábět rýhy na čele.
Luboš nepřišel. To by člověk nevěřil, jak mu takovej nenápadnej, zakřiknutej kluk může strašlivě chybět. Ojojoj. Já jsem tak nešťastná. Tak nevím, Ondra nebo Luboš? Odpověď zní: Jasně že oba. Netroškařim. Navíc si nemůžu pomoct. Chci vůbec? (Ne.)

14.12.
Zase nepřišel. Ochořel. Začínám tesknit po Ondrovi. Kruci, kam jsem se to dostala? Jeden den ho nevidím a už pálim za jiným. Jsem nemožná. Když ono je na světě široširém takových hezkých kluků…
Pro jedno kvítí slunce nesvítí. Radši se schová za mrak. Krajinu pak skrápí déšť.
Pořídila jsem si diář na příští rok. Pro zapomnětlivce výborná věc, ten diář. Ovšem nesmí se do něj zapomenout podívat. To je pak milej diářek na dvě věci a ruka silně zmodralá inkoustem. Občas tedy i zrůžovělá, či zažloutlá od fixu. Pokud člověk nemá hepatitidu. To je potom žlutej celej. I bělmo má žlutý.

15.12.
Dědeček má hepatitidu a bahnatce nefunguje hepatopankreas. Že by měli oba motolici? Mezihostitel v symbióze s hostitelem, nebo se dědečkovi prostě vymstila jeho každoroční prosincová návštěva koupaliště obléhaného narkomany? Aspoň, že si uhnal „jen“ Áčko a ne něco horšího.
Časy se od jeho mládí změnily. I já dávám raději přednost pijavicemi zamořenému obecnímu kachňáku. Akorát tuhle mi do něj někdo vypustil septik. Nebudu jmenovat. Stačí jen, že toho litoval.

16.12.
Člověk by řekl, že si o víkendu odpočine a kapku si přispí. A ono houby. Sotva v půl desátý začla maminka mlátit v kuchyni s nádobím. Vzápětí se přiřítil bratříček. Bylo po spánku. Musela jsem vstát a po snídani uklízet. Ubohý moje zádíčka, od nošení hadrů rozlámaný.
Ani kloudný jedy člověk na internetu nenajde. Sháním nějaký svaly ochromující jed, kterej by nezabil. Jen trochu paralyzoval. Tahle slohovka se bude nepochybně velice líbit.

17.12.
V neděli se nedělá. Jenže říkejte tohle mému taťkovi. Nemilosrdně nás vytáhl do lesa na dřevo. Sychravo bylo. Pršelo, lilo, vítr foukal, čepičku mi ze skalky odvál.
Musela jsem šplhat dolů po příkré skále. Prdelku jsem měla staženou strachy. Dost to totiž klouzalo. Naštěstí pouze skalka.