KONCERT

Vánoce, ten krásný čas. Nemyslím tím jen Vánoce samotné, ale i dny předvánoční. To je ta správná chvíle na zpomalení chvatu. Dlouhé večery nutí rozjímat o věcech, které celý rok vypouštíme, prostě odsouváme stranou. Utváříme si, zpevňujeme svůj hodnotový žebříček.
Je spousta věcí, které nám dojdou jen v tento čas. Zapadnou do skládačky a vytvoří celek.

Mám rád ten klid. Už proto, že jsem silný být se svými myšlenkami sám. Možná ne silný, ale nerozumný, to však ještě nemám vyřešené, třeba o jiných Vánocích. Co jsem to chtěl? Jo, ano, už vím! Koncert.

Koncerty v uvozovkách vážné hudby jsou nedílnou součástí mého kulturního roku. Ať to jsou velikonoční, meziroční, vánoční. Má návštěva si je žádá -, nevím, benzinová pumpa pro mé auto. Tak nějak. Jo, jinak. Proč jinak. Jak? Vždyť nemám auto. Nedostatek slovní zásoby.
Proč se cpu pořád do věcí, na které nemám? Psaní, hudba, řezbářství, filozofie. Dokonce ve své práci díky nepozornosti nejsem třída, jen lepší průměr. A přesto mě to láká - možná z trucu, z prázdnoty kolem sebe.

Lidé se pachtí, perou, rozčilují, hrabou pod sebe. Přes hromadu věcí nevidí jeden druhého a nakonec ani sami sebe. Baví mě stát jinde. To, co mi v mém okolí chybí, vytvářím sám. Největší trauma pro mne je, že vím, jak by to mělo vypadat. Mé dílo se však vždy odkloní, nedosáhne. Je jiné, jsem to já.
Já vím, koncert. Moc utíkám. (Nebo neutíkám).

Kolik nás takových Je? Matematicky. Ne, takových, jako já, jiných a zároveň stejných. Každý z nás si vytváří život tak, aby ho mohl žít. Kolik je takových, co se přežijí a nepochopí. Pochopím já, chápu já? Vím jen jedno, pro mne důležité, sokratovské: „Vím, že nic nevím!“
Matematicky. 4 % jako gejů a lesbiček? 25 % jako preferencí ODS? Nebo dokonce většina 52 % jako žen v tomto státě? 75 % 80 % 90 % Všichni to být nemůžeme.
Možná záleží na inteligenci, i když já se počítám spíš za blbce. Co když nás je většina? Kdo vládne – organizovaná menšina? Naší strašnou chybou je, že jsme osobnosti, takže každý sám. Lidi, kteří nejsou osobnosti, se lépe domluví, snáze rozdělí o moc. Je jednodušší útočit na jednotlivce, než na tisíce. Tak to je, nebo není? A zdravý rozum prohrává.

Koncert. Já vím, koncert.

Vzal jsem si kvůli němu dokonce dovolenou. Tři dny předem běhám od jednoho spolupracovníka ke druhému a vykládám, že jdu na koncert, varhaní, do kostela v Pardubicích. Potřebuji někomu sdělit, že se těším, taky se vytahuju. Dva lidi mě pochopí, jeden by šel také, ale nemůže, pro ostatní jsem první běloch mezi lidožrouty. Naštěstí jsou po jídle.

Ráno zvoní budík, jsem doma sám, mám dovolenou, což znamená, že nastal den VK.
Někdo dupe po schodech, nejsem doma tak sám, v prvním patře bydlí rodiče mé ženy. Dveře ložnice se otevřou. „Ty s dědou do tý Poličky nejedeš?“ „Jedu.“ „Tak vstávej, víš, kolik je hodin?“ „Už jdu.“ Dveře se zavřou. Vím, kolik je hodin, a vím, že mám čas. Jelikož je čas předvánoční a já mám tu dovolenou, rozhodl jsem se udělat si výlet. Výlet vlakem, nakoupit dárky, pokochat se atmosférou. Dojít se podívat na výstavu Betlémů, dát si v restauraci teplou medovinu, teplou nudlovou polévku a studený kuřecí stejk s hranolky. Nakonec cestovat krásnou krajinou zpět domů. Nádhera.
Když panímáma zavřela dveře, na mé tváři se rozlil úsměv. Co by dělala, kdybych právě dělal nahý na posteli stojku? Nápad je to úžasný, akorát neumím stojku. To se však dá napravit.

Je tu večer.
Večer – koncert. Ta slova patří k sobě. Večerní vánoční koncert. Není to den VK, ale VVK, už to nebudu měnit, přeberte si to, jak chcete. Večerní Pardubice, vánoční. Krásná procházka s mojí paní na místo konání VK. Ta hudba, ten klid, ta slast rozjímání. Zajímalo by mě, na co myslí ostatní návštěvníci. Mě až zaráží proud myšlenek, které se mi vyrojí v hlavě. Některé jsou na dobu a místo nevhodné, ale krásně zapadají jedna do druhé a vytvářejí klid.
Hudba varhan a krásný, zpět, krásné ženy. Nakonec koledy. Umělkyně žádá, abychom zpívali s ní. Bohužel je ticho. Jen její krásný hlas se nese lodí kostela. Varhaní mistr se snaží nám pomoci a zpívá též. Nikdo jiný nezpívá, každý jen vnímá tu krásu. A přece. Má žena zpívá, zpívá nádherně. Jediná záchrana nás všech.

Konec.

Lidé odcházejí domů. Zůstáváme skoro sami, loučíme se s umělci. Přejeme krásné svátky, podáváme si ruce. Už odcházíme, když .. Za mými zády zazní věta, jako rána bičem. „Nešla z nich ani pára, jsou zblblí seriálama."
A mně to došlo, ta dívka, která tak krásně zpívala na kúru, nic nepochopila. Nepochopila, že ti seriáloví tipy sedí doma, že sem přišli lidé – osobnosti, pro které je těžké po hodině otevřít svá ústa a tím i duši.
Že do kostela na koncert nepřišla ani polovina, co by podle míst mohla, že já, ač je mi přes
třicet, jsem byl hluboko nejmladší, že za dvacet let nás tam bude sedět pět, protože ostatní nebudou moci přijít.
A přesto přese všechno – byl koncert nádherný.

A ještě jedna zajímavá věc mě uchvátila. Byly to kostelní lavice. Počmárané a poryté nápisy. Od zcela ojedinělých vandalů. Od křesťanských vandalů. Nenalezl jsem jediné srdíčko, kdo koho miluje, sprostá a vulgární slova, ba ani kosočtverec. Byla tam čísla žalmů, slova jako konfirmace, útržky z Bible, nebo jen zářezy. Nádherný námět na přemýšlení. A celé shrnutí? Byl to pro mne úžasný, poučný a krásný zážitek.

Děkuji.