Na prahu poznání

Říká se tomu nenávist. Ale z kolika citů se skládá. Rosa na víčku a v srdci láska.
Setřela tu slanou kapku rosy a nuceně se rozesmála. Neměl ji rád a nikdy jí to taky ani pohledem nenaznačil. Vlastně to vypadalo, že ani nevěděl, že existovala. Ale to už je jedno. Láska? Co to je? Vždyť od lásky je tak blízko k nenávisti. A taky k samotě. Viděl ji jenom jako krásku ve střevíčkách.

A potom jednou přišla bosá. Nezvládl to. Takhle ji neznal a takovou ji nechtěl. Tak tedy nenávist. A taky šílená radost z toho, že se objevila ta druhá, ta pravá, kterou dusila od narození sametovým polštářem. Radost z bláta mezi prsty. Měla pocit, že ten vlak předběhne, že se vznese. Bílý anděl s blátem na nohou. Ale nerozběhla se. Jenom mu mávala a cítila, jak z ní padá její léta udržovaná maska.

Její život jí připadal jako jeden velký karneval a tento okamžik byl jako půlnoční odstrojení. A z něho se vyklubal pitomec. On neměl masku, jenom ona nosila příliš silné dioptrické brýle. Symbolicky zahodila brýle a rozšlápla je bosou nohou. Tápala, ale nevadilo jí to. Tady někde byl ten přejezd. Stála na kolejích a vnímala tlukot vlastního srdce. Byla jako opilá sama sebou. Nevšimla si ani, že jí koleje pod nohou pulsují. Neviděla ani ten blížící se vlak.