vánoční nákupy

Naposledy se zhluboka nadechnu. Pak projdu dveřmi a pořádně za sebou zamknu. Tiše scházím dolů po schodech (no jo paneláky) a už v tu chvíli se mi před očima vynoří dlouhý seznam vánočních dárků, co ještě musím pořídit. Pokud vím, tak se o Vánocích tvrdí, jaké jsou to svátky klidu, míru a štěstí. Proč tedy ten pocit nevidím v očích lidí, které míjím cestou na metro?
Podzemka. Vypadá jak dva obrovští červi, co se vždy s rachotem přivalí do vykotlaných nor, vyplivnou své nebohé utrápené oběti a jiné naberou. Stojím nedaleko jedněch z červích ,,kusadel“, pevně se držím tyče a snažím se co nejvíce scvrknout sama do sebe. Každým dalším opatrným nádechem cítím zmenšující se procento kyslíku ve zdejších prostorách. Místo něj se tu vznáší pach zapařených těžkých zimních kabátů.
No konečně. Moje zastávka. Co nejrychleji spěchám k eskalátorům, ať alespoň trošičku uteču mase lidí, co za mnou zuřivě vyvaluje z ocelových těl příšer. Ne že by se to snad nějak dařilo. Jak stoupáme, mé plíce zajásají. Čerstvý vzduch už byl potřeba, jinak by se nejspíš rozhodly stávkovat.
Znovu se ocitám na povrchu. Z metra se vydávám rovně. Chtě nechtě musím projím nově vytvořenou uličkou z dřevěných budek honosící se názvem vánoční trhy. Kdyby tak měl člověk uši uzpůsobeny k tomu, aby se v potřebném okamžiku mohly zaklapnout a poskytnout tak svému nositeli kýžené ticho. Takhle musím zaslechnout, jak se u druhého stánku zrovna hádají starší manželé o barvu cenově výhodné sady kuchyňských chňapek a utěrek. Zřejmě to mají pro některou z maminek.
O kousek dál jedna z prodávajících hlasitě vyvolává své zboží. Pokud by nepříjemný hlas dokázal zabíjet, tak by měla jistě na svědomí všechny kolem. Přidávám do kroku a chci tak co nejrychleji uniknout jejím řezavým tónům a falešným vánočním melodiím řinoucím se z blikajících plastových předmětů, dovozu z Číny.
Kdosi do mě nečekaně narazí. Muž se lehce pokloní hlavou, omluví se a odejde. Sice nejsem od přírody podezíravý člověk, ale hned si raději v kabelce zkontroluji peníze a doklady. Vždyť se říká, že tato doba je pro lupiče a podobné živly doslova tučnou žní. Házím to za hlavu a pokračuji.
Před obrovským centrem se přeci jen na chvilku zastavím. Nervózně zhodnotím stav lidí na metr čtvereční a málem propadnu panice. No nic, nedá se nic dělat, musím tam pro věci, co si přejí moji blízcí pod stromek. Následuje ještě hlubší nádech než na začátku cesty a obrněna imaginárním brněním se tlačím dovnitř.
Nejdříve musím do knihkupectví. Ihned rezignuji na samostatné hledání určitého titulu, přes ty lidi stejně nedohlédnu na cedule, a u pokladny zjišťuji, kde se kniha nachází. Tak, svazek už mám sice v ruce, jenže při dalším pohledu na frontu u kasy mi zamrzá úsměv na rtech.
Už je přede mnou jen jedna paní. Prodavačka bere zboží do ruky. Snímač kódu zapípá a na displeji se ukáže cena. ,,Ale tolik to stát přeci nemá..“ dušuje se černovlasá čtyřicátnice navlečená v ne zrovna levně vypadajícím kožichu. Z čeho asi tak je, zkoumám. ,,..osm stovek? Ale to je přeci zlodějina...“ Vrací mě zpět do reality rozzlobená paní. V duchu se omluvím prodavačce u stánku, protože jestli ona svým hlasem zabíjí všechny kolem, tak vedle mě zrovna stojí učiněná atomovka.
Další cesta vede do hračkářství. Sice už dopředu počítám z přítomností určitého neodvratného počtu dětí, i tak mi však po vstupu téměř padá čelist. Jedno z nich se zrovna válí po zemi, mlátí kolem sebe rukama a nohama a řve z plných plic na celé kolo. ,,..já chci to autíčko.. a chci a chci..“ Vedle něj stojící bledá maminka nakonec nervózně vkládá do košíku barevnou krabičku a špitá cosi jako: ,,Tak dobře, Jiříčku..“
Rychle se vrhám k policím, kde se na mě zdálky usmívá Mona Lisa vyobrazená na jedné z krabic puzzle. Tady se mi podaří zaplatit a odejít relativně rychle. Ovšem pojem rychle je dost relativní.
Podobným způsobem zdolávám další položky na seznamu, typu doutníků pro strýce, nějaké hezké sady mýdel pro tetu a cosi pro jednu ze sestřenic, zamilované do koní.
Na jezdících schodech do dalšího patra je tak narváno, že se snad už ani nemohou pohybovat. Neochotně se na ně vydávám také. Cítím se jak v pasti. Nemůžu se ani hnout. Všude kolem jsou stejně uštvaní lidé stojící a vypadající, jak ovce čekající na porážku. I já se začínám cítit nějak otupěle a očima bloudím po velkých reklamních cedulích hlásajících cosi o bombastických předvánočních akcích.
Musím odtud. Vytane mi na mysli. A to hodně rychle. Během pár chvil se přidávám k davu hrnoucímu se ven. Do plic se mi opře mrazivý kyslík, ale to mi nevadí, naopak. Nejdřív mě napadá vrátit se na byt tramvají. Letmý pohled k jedné ze zastávek mě od tohoto nápadu ihned odradí. Takže zas metro.
Od domu mě dělí ještě zdolání úseku s prodejem kaprů a vánočních stromečků. Prodavače míjím zrovna ve chvíli, kdy se připravuje udělit smrtelnou ránu jedné z ryb. Raději sklopím zrak. Při hlasitém plesknutí sebou lehce trhnu a hned na to se ušklíbnu. ,,Svátky lidské lásky.. která hlavně projde žaludkem.“ Dám se do tichého smíchu. Jakási důchodkyně se na mě podezíravě zahledí a něco, vskutku nenápadně, šeptá svému muži.

Konečně. Znovu za sebou zamykám, tentokrát jsem však na druhé straně dveří. Odkládám boty a kabát. Nákupní tašky stavím hned vedle skříně a unaveně se vrhám na gauč.
Venku začíná sněžit. Přeci jen se usměju a konečkem prstu po okenní tabuli sleduji cestu jedné z nich. Zítra po dlouhé době opustím tento studentský panelákový brloh a pojedu domů.
Víte, Vánoce jsou vážně divné období, všechno to honění za dárky, stromečky a kapry, ale teprve až se na Štědrý den posadíte se svou rodinou k jednomu stolu a dáte se do společně připraveného jídla... dostanou smysl.