Rozvařený hrášek

„Dobře a teď ještě hrášek!“
Martina se sehnula do mrazáku a jedním škubem vytrhla ze zmrzlé krajiny balíček zeleného hrášku. Nenáviděla ho. Připadala si jako králík, který je na tom tak špatně, že už musí vzít do čumáku i ty proklatý zelený kuličky. Ale on ho miluje. To bylo to, co ji na něm tak přitahovalo. Byl úplně jiný než ona.
(No tak vezmi si se mnou hrášek.) x (Víš, že ho nesnáším!) x (Tak to zkus.) x (Dej mi pokoj!)
Hodila dvě hrsti hrachu na pařák a podívala se na hodiny.
„Dobře, dobře. Pět minut a potom ho hned sundám. Nesnáší, když jsou rozvařené!“
Napila se z vysoké sklenice, na nožce, růžového vína. Postavila se a dívala se na hodiny. Celých 5 minut…

---Jak já mu to jenom řeknu. On, takový člověk, co ctí všechny svátosti manželského svazku. On by přece nikdy takovou hloupost neudělal. Možná proto, že je i tak konzervativní a myslím i dost hrdý na to, aby mi to v nejhorším případě sdělil. Ovšem já bych to na něm ihned poznala. Jeho gesta jsou na to moc průhledná. Však co od něj můžu čekat? Vůbec bych se nedivila, kdyby vzal nůž….---

Martina rozřízla kuře a oddělila šťavnatá prsíčka. Naservírovala je na talíř a pyšně si oddechla. Vonělo to báječně. Snad to bude i tak chutnat. Snad poprvé se jí všechno povedlo. Kuře měkoučké, brambory chytly pěknou nažloutlou barvu od kari, obloha jak pro vznešeného hosta..…

---Dobře, najíme se a já mu to řeknu! Čekala jsem moc dlouho a mě už to samotnou ubijí. Nechci mu lhát, to prostě nejsem já. Jednám s lidmi na rovinu, a co jsem si nadrobila, to si také sním. (Samozřejmě až po kuřeti!)---

Hrášek! Sakra! Zase na něj zapomněla. To nevěští nic dobrého. Mám ho tam dát nebo ne?

Martina se rozhodla dát ho na talířek do půli stolu. Když si ho vezme, poslechne si zase přednášku o tom, jak neumí udělat ani hrášek, a když ho tam nedá, nebude mu to jídlo jednoduše chutnat!

---Už by to nikdy neudělala, ví to. Prostě to byl jenom úlet. Kdyby neměl ty černé oči a nepovídal jí o tom, jak moc rád cestuje a jeho snem je Tibet, nikdy by se to nestalo. Na druhou stranu něco takového (tak vášnivého, přesto tak něžného) ještě nezažila.---

Na stůl položila dva talíře, které vypadaly jako z pohádkové hostiny. (Až na ten hrášek, sakra!) Mezi talíře postavila novou láhev vína a sedla si na židli. Hrášek ovšem zapomněla na kuchyňské lince.

Klíč v zámku…
……….
„Ahoj miláčku, to je nádhera! My něco slavíme?“
„Ne to ne, jen bych si chtěla s tebou promluvit!“
„To já s tebou taky, ale necháme až to po večeři, ne? Přece si nezkazíme takovou hezkou večeři.“
„Jak víš, že ti chci říct něco špatného?“
„To jsem neřekl. Hm, voní to báječně!“
………..
„Je to opravdu výborné, ale chybí mi hrášek…“
„Víš…“
„Chápu, zase se ti rozvařil. Ty se ho prostě nenaučíš dělat.“
„Snažím se.“
„Asi, ale málo. No nevadí. Nějak ho oželím.“
„Promiň.“

..........

„O čem jsi se mnou chtěl mluvit ty?“
„Nenapijeme se nejdříve vína?“
„Prosím, mluv. Já toho mám taky dost na srdci!“
„Slib mi, že nebudeš dělat scény!“
„Začínáš mě děsit…“
„Je mi to strašně líto a mrzí mě to!“
„Co se stalo?“
„Víš, jak jsem ti říkal o té nové sekretářce ve firmě?“

………..

„Ježiš, jak si to mohl udělat?“
„Prostě se to stalo. Dal bych všechno, jen abych to mohl vrátit!“
„Tys mě normálně podvedl! Řekni, co jsem dělala špatně? Já bych ti tohle nikdy neudělala!“
„Já vím že ne!“
„Vypadni, rozumíš mi?“
„Počkej, ještě ty jsi chtěla se mnou o něčem mluvit…“
„To už teď nemá vůbec smysl, prostě vypadni a už se nevracej!“

……….

Martina si s úsměvem sedla do křesla a na kolenou měla položenou misku s nepovedeným hráškem. Věděla, že teď už jí půjde dělat dobře. Jen tak už ho nerozvaří…