To je Tvé poslední slovo..?

Au! Ta sedla. A to jsem neřekl ani slovo... Proč mě bije? Au! Už zase. Proč mě pořád bije? Au! No to by stačilo. Mám sto chutí jí něco povědět, ale řekl jsem si: už ani slovo. Au! Ale kurva už, to stačí! Chytám ji za ruku právě tak akorát včas, k mé tváři už nedorazila. Zadívám se jí do jejích uplakaných očí, má v nich spoustu otázek. Chce mě udeřit levou, ale coby praváka je snadné ji včas zastavit. Ne tak už její nohu. Au! To jsem měl očekávat. Au! Au! No sakra..! Holeň mi pomalu začíná otékat a já rezignuji. Pouštím její ruce a nechávám se jí vybít. Už mě to snad ani nebolí... Ale i tak doufám, že to snad nebude trvat dlouho..?

Mýlil jsem se. Netušil jsem, že má takovou výdrž..? Netušil jsem spoustu věcí. Že je od přírody blond – až do určité chvíle, že má stejně krásnou sestru – dvojče, dneska narozeniny a taky že mě miluje. MILUJE! Chápete? Opakuje to skutečně často, asi to fakt myslí vážně... To má ale holka smůlu, tohle slovo v mém slovníku není, nepoužívám jej – já totiž NEMILUJI!

Už se uklidňuje, nejspíš jí docházejí síly. Jen slzy nedocházejí, asi jich má v sobě mnoho. Já už nemám žádné. Všechny jsem vyplakal, ale to už je hodně dávno… možná proto jsem teď takový. Sobecký. Alespoň už se netrápím. Jsem prázdný.

Oč jí pořád jde? Kam se poděla její důstojnost? Musí jí být přeci jasné, jak se věci mají..? I já to tehdy pochopil. Každý to pochopí. Dřív nebo později. Čím dřív, tím líp. To jsem vlastně čestný chlap… svým způsobem může mi být vlastně vděčná, holka. Jen si to ještě neuvědomuje, ale to přijde…

Už se pomalu uklidňuje, pláč ustává – střídá jej hněv! Má v očích cosi zvláštního a nedělají to jen ty rozteklé šminky a napuchlá víčka. Už se zas rozjíždí: „Ty hajzle, hajzle, hajzle… Já Tě zabiju!“ Rychlým chvatem ji k sobě přivinu a otočím zády tak, aby se nemohla hýbat. Jednou rukou jí držím ruce, druhou má pevně kolem krku. Prevence je základ. Mám pevný stisk.

Tohle je Tvé poslední slovo..?