Kamarádky

,,Mami, mami, vstávej, nebo příjdem do tý školy pozdě," budila jsem svoji matku. ,,Míšo, spi ještě chvíli, máme čas," ohnala se máma. Obešla jsem postel a lehce šťouchla do otce: ,,Tati, musíme vstávat, nestihnem to." Dokázala jsem to, rodiče lezou z postele! Nedovedla jsem pochopit, jak si máma může dát kávu a táta s ledovým klidem vykouřit svoji ranní cigaretu. Chovali se, jakoby se nic nedělo, a já se přitom tak do tý školy těšila. Na paní učitelku, na všechno co se naučím, na nové kamarády. Konečně jsme vyšli z osmipatrového paneláku. Já v růžových šatech s bílým nažehleným límečkem a aktovkou na zádech. Připadala jsem si tak velká. Přesto jsem šla s rodiči za ruku. Před vysněnou školou stálo tolik lidí a všichni byli tak velcí. ,,Míšo, až budeme ve třídě, tak si sedni do 1. lavice," sklonila se ke mně máma. Od skleněných dveří mávala paní učitelka plyšovým medvědem a cedulkou s 1.B. ,,Tati, to je ta moje paní učitelka," zatahala jsem otce za rukáv džínové bundy. ,,Tak pojďme," chytl mě pevně za ruku. Vešli jsme do vestibulu, pak kolem šaten a po schodech nahoru do poschodí. Všude kolem spousta dětí a spousta rodičů s nimi. Sedla jsem si do 1. lavice k vyhublé holčičce s blonďatými vlásky. ,,Já jsem Míša, jak se jmenuješ?" ,,Linda, budeme spolu pořád sedět." ,,Tak jo." V té době jsem ještě nevěděla, co s Lindou prožiju..... Asi po týdnu se mě Linda zeptala, jestli nebudeme "nejlepší kamarádky". Okamžitě jsem souhlasila. Měla jsem hodně kamarádek, ale nikdo se mě nezeptal, jestli chci být jeho nejlepší kamarádka. Od tohoto okamžiku jsme všechno dělaly spolu. Spolu chodily na toaletu, spolu psaly úkoly, spolu svačily namazané chleby z domova, spolu chodily do školního automatu, spolu trávily dlouhatánská odpoledne. Zkrátka a dobře dělaly jsme to, co "Nejlepší kamarádky" dělají. Nekonečnými hrami jsme trávily každý den. Položily jsme se do hlubin fantazie, a čas najednou nebyl. Neexistoval.

Širokosáhlou fantazii sem tam přetrhla paní Realita. Jednou jsem Lindě přetrhla omylem stříbrný řetízek. Stejně jako vše ostatní jsme i tenhle řetízek s dalmatinem měli dvakrát. Koupili jsme si ho u kolotočářů. Linda se naštvala a byla na mě protivná, uklidnila se, až když ho měla spravený. Kolem páté třídy mě naše každodenní dýchánky přestávaly bavit. Měla jsem pocit, že si Linda neumí sama najít zábavu. Ale pokaždé, když jsem se ji to jen pokusila naznačit, tak se urazila. V tom byla přeborník.
Dovedla se urazit, i když jsem musela v neděli k babičce na oběd. V šesté třídě jsem s ní už nemohla vydržet. Svazovala mě. Každodenní hádky, proč nejdu ven, ze mě vysávaly veškerou energii. Už mě nebavilo žít v jejím stínu. Nechtěla jsem trávit odpoledne pod její režií. Lezla mi pěkně na nervy včetně svýho opisování, a když jsem jí nabídla, že ji, to co nechápe, doučím, zeptala se kdy jako, nabídla jsem ji termín a ona mi řekla, že se jí to nehodí a urazila se. Pokaždé, když mi do domovního telefonu ohlásila, že je nemocná, cítila jsem se svobodná, nesvázaná. Mohla jsem dělat cokoliv, chodit kamkoliv. A nikomu se z toho zpovídat. Najednou jsem byla rozhodnutá kamarádství s Lindou ukončit. Nedat jí 153. šanci, kterou dávala i ona mně, ale skončit naše přátelství. Měla jsem pocit, že naše přátelství něco dává jen jí. Mě jen okrádalo. Přesto jsem s tímto krokem dlouho váhala. Poslední kapka oleje do ohně byla, když Linda urazila mojí matku. Moje máma má spousty chyb, ale nikdy nedopustím, aby ji někdo pomlouval a ke všemu nejlepší přítelkyně. Hodiny uplynuly, než jsem si byla skutečně svým krokem jistá. Druhý den, když jsem vstala, mně bylo blbě od žaludku. Vzala jsem obálku s dopisem na dvě stránky a vložila ji do školní brašny. Kdybych jí totiž řekla všechny argumenty z očí do očí, měla by Linda na každý dva další. A pak by mě zahrnula haldou výčitek.
Rozklepanou rukou jsem jí dala dopis do lavice. Přečetla si ho. Držela ho kostnatou rukou: ,,To myslíš vážně?" ,,Jo," odpověděla jsem kamenným výrazem. Dlouho jsme mlčely a dívaly se jedna na druhou. ,,A nešlo by to vzít zpátky?" ,,Nešlo." ,,Nemůžeš mi dát druhou šanci." ,,Nemůžu, a nechci," už jsem nemohla. Lindě se rozklepaly tenké rty. Křečovitě svírala dopis, až jí zbělaly klouby na prstech. Podívala se na mě nenávistným a zároveň zoufalým pohledem. ,,A nemůžem být aspoň jen kamarádky?" skoro zaprosila. ,,Víš, Lindo, já myslím, že nám oboum prospěje, když kamarádky nebudeme vůbec." Z očí ji začly sršet jiskry. Dopis mně dala do rukou tak prudce, až jsem se zakymácela, a utekla. Polila mě vlna úlevy. Konečně jsem mohla lítat. Po přestávce se vrátila do třídy oklopená třemi spolužačkami, které na mě neustále vrhaly nenávistné pohledy, mezitím Lindu utěšovaly a cpaly se na moje místo nejlepší kamarádky. Nejvytrvalejší byla Simona. Vždycky nám naše přátelství záviděla a neustále se mezi nás míchala. Ale teď jsem jí post "nejlepší kamarádky" ze srdce přála.
Simona si splnila sen a já byla volná.