A začalo to úplně nevinně

Ano, byla jsem hloupá. Až teď si to uvědomuji.
Každý den už od mých čtrnácti let jsem stávala před zrcadlem a se znechucením pozorovala své Tělo. Znala jsem zpaměti každý jeho záhyb. Nenáviděla jsem ho! Cítila jsem, že ke mně nepatří! Tehdy jsem se vlastně rozpůlila vedví – Tělo a Já. Cítila jsem, že proti němu musím bojovat. Tohle přece ovlivnit můžu!
Začala jsem zvracet. A kila mizela sama od sebe! Čím více jsem hubla, tím víc jsem byla šťastnější. Cítila jsem se tak svobodná! Můj boj proti Tělu se zdál být úspěšný.
Po delší době se mi ale po každém záchvatu začaly duřet uzliny za ušima. Rozhodla jsem se tedy pro delší střih, ale svou matku jsem neoklamala. Už asi nějaký ten pátek tušila, že něco není v pořádku. Zprvu se mi snažila pomoci sama, ale hodně brzy to vzdala. Čekala mě psychiatrická léčebna.
Připadala jsem si tak hrozně trapně! Vždyť já s těmi lidmi přece nemám nic společného! Jsem zdravá! Copak to nechápete?
Utekla jsem a zpátky se vrátila do normálu. Má matka se ode mě odstěhovala.
A teď? Je mi 21 let, ale vypadám na čtyřicet. Mé orgány nefungují normálně. Mám pocit, že se nemohu nadechnout. Ležím tady na podlaze a přerývaně dýchám. Na prstech se rýsují krvavé mozoly, jak jsem si je odírala několikrát denně o zuby. Na kůži mi vyrašilo drobné chmýří, protože se Tělo už nedokázalo samo zahřát. Vždycky jsem si připadala jako medvídek. Nemám sílu postavit se na nohy, na ty tenounké naříkající hůlky.
Tělo sténá, leč já mu již nedokážu pomoci.
Asi bych měla jásat, vyhrála jsem, ale ve skutečnosti je mi do breku. Celá má vysněná iluze o štíhlé mladé dámě, které budou všichni padat k nohám, se bortí jako domeček z karet.
Vím, že můj život visí na vlásku, který se má každou vteřinou přetrhnout, ale už nedokážu z toho koloběhu jíst – blít vyskočit. Připadám si, jako bych sjížděla po strmém tobogánu, který ústí až tam dole v té černé díře, z které už není úniku.
Vím, že má naděje pohasíná, jako když dohořívá svíčka, které navíc pomáhá zdravé a svěží dítě foukáním, ale možná je to tak dobře. Už bych se asi stejně nedokázala postavit na nohy a žít, normálně žít!