Životní zlom jménem Šimon II.

Pořád si nemůžu zvyknout, že už mi není „náct“ a chovat se dospěle taky pořád neumím… Dá se to však naučit ? Nejspíš bych to stejně nestihla, od té doby co mi bylo dvacet, utíká ten život nějak rychleji...
Máma si při každém nedělním obědu neodpustí poznámku, že ji nikdy neučiním babičkou. Zatím jsem domů nepřivedla žádného svého přítele, ale potíž bude asi v tom, že se v mém životě ještě nikdo takový neobjevil. Jednou jsem dostala tak debilní nápad, že prostě vezmu na nedělní oběd prvního chlapa, kterýho potkám. A on k mému překvapení ani neprotestoval a nemohl se dočkat až si nacpe břicho, o to větší námahu mi pak dalo, abych ho od toho odradila. Kdyby byl normálně tak skvělej jako byl v sexu, proč ne, ale mimo postel se s ním vůbec nedalo bavit. A tak jsem se na další nedělní oběd vypravila sama, ostatně jako vždycky. Mockrát jsem se mámě snažila vysvětlit, že tuhle „nechuť“ ke vztahům a lásce mám prostě v sobě, ale ona si prostě nedá říct. Jasně, vím, že to se mnou myslí dobře, jenže to se prostě nedá vydržet. Tohle je taky jeden z důvodů proč jsem se po získání stálého příjmu odstěhovala do rodinného bytu. Občas mě navštíví či u mě přenocuje nějaký „cizí element“, ale jinak je to taková pohoda být sama a ničím nerušena. Dokonce mi ani není smutno, čehož jsem se obávala asi nejvíc, vždyť mám přece naše nedělní obědy. A takto nad mým životem přemýšlím skoro každou volnou chvíli v práci. Hlava položená na stůl a zírání do prázdna. Zkrátka miluju úniky z reality. Jenže tentokrát mě zpět do reality vrátilo něco nebo spíš někdo, kdo už mi od první chvíle přišel zvláštní…
,,Amálko, rád bych ti představil naši novou posilu.“ promluvil na mě šéf
,,Šimon. Těší mě.“ a podával mi ruku. Už od první chvíle mě z jeho pohledu mrazilo v zádech. Nechápala jsem to, vůbec se mi nelíbil a dokonce mě snad i děsil…
K mé smůle dostal stůl hned vedle mě a šéf mě pověřil „důležitým“ úkolem, abych mu zde vše ukázala i mimo kancelář. Byl zdaleka a v Praze ho vzali napotřetí konečně na práva, prý od malička netoužil být ničím jiným.
,,Ach jo, proč zrovna já musím trávit svůj drahocenný čas s nudným a ještě divným právníkem.“ v duchu jsem šéfa proklínala a sebe litovala. Šimon mi nedal pokoj. Neustále mě vyrušoval od práce a já mu nemohla nic říct, prostě to nešlo a to s tím jinak nemám problém. Svým věčným otravováním mě dočista „uhnal“ a já chtěla najednou zjistit, co je tenhle člověk vlastně zač.
Mám pocit jako by mě snad začaroval, tohle přece nejsem já, já se umím kontrolovat! Mluvili jsme spolu v práci čím dál víc, dokonce jsme spolu občas i odcházeli, avšak každý svým směrem. Nechtěl se mnou nikam vyrazit a já po něm toužila čím dál víc…
Čím víc jsem ho poznávala, tím více se mi vrýval pod kůži. Spojuje nás stejná hudba, stejné názory, stejné záliby. Tohle přece musí být ono!
,,Šimone, miluju tě!“ Ano, přesně tohle mi po dvou týdnech seznámení hraje každé ráno v hlavě. Nikdy jsem nevstávala radši, protože jsem se těšila, až ho uvidím…
Stále jsem spolu však nemluvil jinde než mezi zdmi kanceláře. A takhle to tenkrát začalo…