Stín minulosti

Rozhlédnu se kolem. Z repráků se šíří první tóny ploužáků. Pochopím, že na parketě už nemám co dělat. Posadím se ke stolu a uchopím skleničku s pitím. Sotva ji ale přiložím ke rtům, rozmyslím si to. Smutně se zadívám na tmavou tekutinu. Zase mě přepadla ta melancholie. Neodvážím se pohlédnout na parket, abych náhodou očima nezavadila o Marka a jeho přítelkyni, o kluka, kterého jsem až donedávna milovala. Jenže potom se tu objevil David a všechno se změnilo. Oči mi zabloudí k baru. Sedí tam jeden kluk. Smutně nad sklenicí s pivem a stejně jako já pozoruje bílou pěnu. Nevím proč, ale odvážím se zvednout a napochoduji si to přímo k němu.
,,Ahoj, můžu se posadit?“ zeptám se a nečekám na odpověď, rovnou se usadím vedle něj. Zvedne ke mně oči. Má je oříškově hnědé, tak krásné…. Ale jejich krásu hyzdí červené bělmo. Unaveně se napije a dál si mě nevšímá. Všimnu si černých kruhů pod očima a propadlých tváří.
„Já nejsem moc dobrý společník,“ dá mi galantně najevo, abych vypadla.
„Ani já, budu tu jenom sedět,“ nenechám se odbýt a kopnu do sebe obsah mé sklenice. Objednám si znova a dál mlčky sedím. Prohlídne si mě trošku otráveným výrazem, ale když spatří, že se mi po tváři koulí slza, přepne.
„Snad nejsi další nešťastník?“ zeptá se a kysele se usměje.
„Bohužel jo,“ vzdychnu a kopnu do sebe opět celou sklenici. „Ještě jednou,“ řeknu číšníkovi. Mému společníku škubnou koutky úst. „Snad ne jedna zhrzená milenka?“ neodpustí si.
„Možná,“ odpovím.
„Tak to bych ti měl vyprávět svůj příběh a hned bys věděla, že může bejt ještě hůř,“ řekne a na stvrzení svých slov se napije. Jedním lokem dopije zbývající polovinu piva a objedná si.
„Tak povídej,“ vybídnu ho.
„Tak fajn,“ usměje se znovu tím poťouchlým výrazem.
„Ještě před nedávnem jsem chodil s jednou dívkou, kterou jsem poznal náhodou v nemocnici. Přivezli mě tam, když jsme se na jednom koncertě poprali. Měl jsem roztrhnutý obočí a ještě jsem byl trošku pořezanej od nože, co ten jeden frajer vyndal. Seděl jsem na židli a doktor mi to prohlížel, když jsem jí spatřil….“ Na okamžik se zadíval někam do dáli a já měla dojem, jakoby se znovu vrátil v čase na to místo, kde ji poprvé uviděl. Napil se a pokračoval. „Přišla s injekcí v ruce. Vlasy jí lemovaly tvář a uniformu měla o číslo větší. I tak jsem postřehl její štíhlou postavu a eleganci, s kterou přišla. Skoro se na mě ani nepodívala. To jsem ji viděl poprvé. Podruhé jsem ji spatřil, když jsem přišel na kontrolu. Akorát jí končila služba, tak jsem ji pozval na kafe. Nedoufal jsem, že by mohla souhlasit, ale moc mile se na mě usmála a přikývla. Musel jsem se držet, abych nezačal skákat radostí. Byla trošku plachá, dávala si pozor, co odpoví a držela se trochu zpátky. I tak jsme si ale moc hezky rozuměli a já si přísahal, že touhle jednou schůzkou to skončit nesmí. „Dáš mi číslo?“ zeptal jsem se. Trochu se zarazila, ale potom s úsměvem přikývla a já odcházel domů s nejdůležitějším číslem z poslední doby.“ Napil se a sklopil oči.
„Stalo se něco?“ zeptám se.
„Ne, jenom…. Vlastně tě vůbec neznám a vyprávím ti tu kus mého života.“
Než stačím reagovat, začne pokračovat.
„Na naši další schůzku přišla pozdě, ale o to jsem byl radši, že ji znovu vidím. Byla mírně rozcuchaná od větru a tváře jí jenom hořely. „Promiň, ujela mi tramvaj,“ řekla na svou obhajobu.“ Všimnu si, že se mírně usmál při vzpomínce na ni. „Trošku se začervenala a mně přejel mráz po zádech, i přesto, že byl srpen. Nabídl jsem jí rámě. Sám jsem se divil, co se mnou tahle kočka dokázala. Nikdy před tím jsem to neudělal. Přijala ji, aniž by se na mě podívala. Hrdě jsem s ní vykročil. Po kině jsme zašli na pizzu. Potom jsem ji doprovodil domů. „Byl to nádherný večer,“ řekl jsem, nic lepšího mě nenapadlo. Zvedla ke mně svoje modré oči a podívala se do těch mých. Začal jsem se třást po celém těle. Přistoupila ke mně a jemně mě políbila na ústa. „Tak zítra,“ řekla a zmizela ve vchodu. Díval jsem se za ní, dokud se za sklem neobjevila tma. Věci potom nabraly rychlý spád a začali jsme spolu chodit. Dokonce jsme si zařídili spolu byt. Byli jsme spolu tak šťastní….“ Na chvíli přeruší své vyprávění a zatne do ucha od půllitru nehty. Dopiji další skleničku a jenom gestem ruky dám na znamení číšníkovi, aby mi nalil ještě jednu.
„Byli jsme spolu něco přes půl roku, no ten rok to skoro bude, když se začala chovat divně. Schovávala přede mnou telefon a často chodila pryč. Dokonce to došlo do takové fáze, že se začala zamykat na záchodě nebo v koupelně a plakala. Nevěděl jsem vůbec, co se děje,“ podíval se do prázdna a oči se mu zakalily. „Měla rakovinu,“ hlesl a ve mně hrklo. „Nechtěla mi to ze začátku vůbec říct. Dusila to v sobě a já si myslel, že je to kvůli jinýmu chlapovi. Obvinil jsem ji jednoho večera, když jí zase nebylo dobře a neměla na nic náladu. Rozplakala se přede mnou a já se v tu chvíli neskutečně styděl,“ skončil a pohlédl na mě. „Rok to trvalo. Rok…. A pak mi umřela.“ Polknu a kopnu do sebe dalšího panáka.
„To jsem netušila, promiň,“ špitnu.
„V pohodě,“ hlesne a vypije pivo na ex. Začnu se stydět sama před sebou. Oproti němu mám úplně banální problém. Podívám se na parket, kde pořád tancuje moje bývalá láska. No bývalá, je to pořád živý, i když jsem se s ním rozešla já. S Davidem jsem měla jenom malý románek a stačila jsem pochopit, že pánem mého srdce bude pořád a jedině on – Marek. Bohužel si už ale za tu dobu stačil najít Sylvu. Neodvážím se ani hlesnout o tom, co trápí mě.
„A co ty? Ještě máš ten pocit, že nemůže bejt hůř?“ zeptá se mě a já cítím, jak čeká na moji odpověď.
„Někdy jsou věci, nad kterejma bysme neměli přemejšlet,“ odpovím a zadívám se mu do unavených očí. Kysele se pousměje: „Asi máš pravdu,“ pohladí orosenou skelničku. Sálem se začne rozléhat další série ploužáků. A můj „přítel“ udělá něco, co mě velice překvapí.
„Nechceš si jít zatancovat? Možná už je dost smutku,“ dodá a nabídne mi ruku. Trošku zmateně se na něj podívám, ale potom mu podám svoji.
„Štěpán,“ představí se a pevně ji stiskne.
„Monika,“ hlesnu. Nabídne mi rámě. Vyhledám očima ty jeho a všimnu si, že se trochu usmál. Úsměv mu oplatím a zavěsím se do něj. Nejistě přešlápnu. Jemně mě chytí kolem boků a začne se pohupovat do rytmu. Na vteřinu zapomenu na všechno a nechám se unášet jeho pohyby a rytmem….