Nový rok

Tak tu jsem zas, no, spíše, vznáším se. Poletuji si ve svém stavu beztížném a pozoruju tohle město… z ptačí perspektivy… Je mi tak blízké, už rok jej obývám a nyní dumám nad tím, zda vážně bylo takové, jak jsem chtěla, jak jsem si předsevzala… Asi ne. Vidím sebe samu, jsem jiná, jsem poznamenaná.. vážně jsem se změnila.. Je to dobře? Vidím se, jak pobíhám sem a tam beze smyslu. Vidím taky budovy..
Je tu radnice - sídlo chytrých hlav. Celé to tady řídí. Šest pětiletých a sedmiletá starostka. Dále továrna na sny – produkce závratně roste, zisky rapidně klesají (hlásá jednoletka). V tomhle městě nechybí ani kousek zaprášené zeleně, městský lesopark – místo různých dostaveníček a erotických dobrodružství. Vstup zdarma, lavičky nutno rezervovat na dva týdny dopředu. Pouze pro páry. Ubrečeným děvčátkům a nostalgickým pamětníkům vstup zakázán. Když budete mít štěstí, uvidíte veverku, růžový západ slunce a zmoknete jen maličko..
Naleznete zde také samozřejmě nákupní středisko – leták hlásá 70% slevy na beznaděj a smutek. Bohužel smích opět podražil. Dobrá nálada a sebevědomí nejsou ani na skladě. Přijdou v neděli. Za tři měsíce… Když to dobře půjde.. Zapište se do pořadníku.
Sportovní vyžití, ale pouze pro silné nátury. Jsou zde tenisové kurty. Místo hráčů jsou duše, místo raket ústa… Míček tu není. Jen slova.. Mnohdy bez významu. Poletují sem a tam.. Smeč! Nechytatelná, jak jinak… No a copak je tohle? Fotbalový stadión. Hráč je jen jeden. Stojí uprostřed hřiště, je nahý.. Je to dívka. Tribuny jsou přeplněné a zahalení diváci po ní házejí shnilými rajčaty... Ona však nepláče.. už ne… Směje se jim všem do očí a třepou se jí ruce. Dále místní koupaliště. Místo vody alkohol. Chcete alespoň dočasně utopit svůj žal, své problémy? Potom je pro vás jako stvořené. 120 kachlí na den. Zn.: pytlíky na zvracení a růžoví kamarádi zdarma; nekončící hovory se svědomím za menší doplatek. Nelíbí se vám? Jděte do posilovny.. Není nic únavnějšího než zdvihání vlastních hříchů v podobě činek… Inspirací nechť vám jsou vychrtlé nahotinky usmívající se ze všech stran.. Škoda, že neexistují, že jsou jen na plakátech.
Mým městem protéká řeka. Kolem sedí snílci a přemýšliví lidé. Hledají úkryt, místo pro své meditace. Je tu všude plno ptáků, stromů a květin. Kameny, které přesně padnou do ruky a jakoby říkaly, hoď mne do vody, uleví se ti. Lidé si oddychnou, milují to zde. Já taky. Klidní a uvolnění jsou však jen zde, když se vrátí zpět do civilizace, touha okusit chuť pušky v ústech je zase tady. Myšlenka putuje mozkem a nic ji nepřehluší. Vůbec nic, nezbývá, než jen doufat.
No jistě, máme tady i pořádnou hospodu. A útulnou. Cigaretový kouř je hustší než cukrová vata a vstup bez plynové masky se nedoporučuje. Na stěně je obrovská plazmová obrazovka a v ní smutní klauni. Teď se jim říká baviči. Jak rádi by se vrátili zpět do cirkusu. Místo popelníků jsou krabice od bot a jakákoliv komunikace mezi hosty je zde přísně zakázána. Všichni přítomní se aktivně zapojují do lákavé soutěže o bezva ceny s názvem Alkoholik roku aneb největší troska bere vše. Poblíž hospody je policejní stanice, pro případ, že by se mezi sebou nemluvící štamgasti pobili. Nejsou zde obyčejní policajti, ale rodiče. Místo obušků a pistole mají peněženku a dobrou radu ze života. Jaká ironie.
Mým nejoblíbenějším místem je čajovna. Obvykle je tu klid a ticho, čajík, dýmečka, lidé, kteří si mají co říct. Bohužel zde bývá otevřeno jen dvakrát ročně, 1. září a 30. února. Hasičskou stanici vidím taky.. Požárníci mají žluté, srandovní čepičky a místo vody hasí čokoládou. Hustou, mléčnou, sladkou. Jsou tady pro případ nečekaných havárií a je možné pořídit si permanentku. Vyplatí se.
A už zbývají jen poslední dvě zajímavější budovy. První je nemocnice. Ale nenašli byste tady klasické doktory, to ne.. Pacientům pomáhají jejich nejbližší přátelé, lidé, kteří je mají opravdu rádi. Mají bílé heboučké pláště, které se tak dobře objímají. Dále spoustu kapes plných kapesníků, těch modrých, kostkovaných, voňavých, velmi dobře se do nich smrká.. Je fakt těžké rozeznat opravdového doktora od těch ostatních, komerčních, falešných (sobů). Ale pokud to dokážete a najdete si dva, tři pořádné doktory, velmi vám to ulehčí život. Jsou tady pro vás. Nonstop. Jsou útěchou v době, kdy jste pod dnem… Já sama mám tři své doktory a spoustu sestřiček. Je to jedna z mála pozitivních věcí v mém městě. Ateisticky vzhlížím k nebi a modlím se, aby tady pro mě byli pořád. Aby nestávkovali. Já jsem pro ně tady taky pořád. Aby měli koho léčit.
Tou druhou je škola. Ač to říkám velmi nerada, vzhled k současnému trendu ve společnosti, tak jsem svým způsobem ve škole ráda. Musím sice podotknout, že je pár věcí, které zrovna nemusím, ale i to se dá přežít. Vadí mi, že se nás kantoři snaží přeměnit v učené delfíny a že by slintali blahem, kdyby své studentstvo připravili i o tu špetku vlastních názorů, která jim zbyla. Vím, zní to jako z prehistorického filmu Škola základ života, ale je to tak.. A tím spíš, že je tento fakt tak známý, by se s tím mělo něco udělat, ne? Ale to jsem poněkud odbočila. Nemůžu vnímat věci až tak černě. Škola je svým způsobem fajn.
Vyletím ještě výš, naposledy se na to své, tak důvěrné známé město podívám, zkropím jej troškou slz a pomalu, nenápadně odlétám. Za pár dní si najdu nové, jiné, snad lepší město. Budovy budou nejspíš stejné, jen doufám, že můj kritický pohled na některé z nich se změní. Aspoň malinko.. Pak budu šťastná. Třeba. Jednou….