Šťastné dětství

Šťastné dětství

 

Praha, pozdní večer, můj byt, ložnice…

Na stolku ležel dopis na rozloučenou. Z mých očí se valily slzy bolesti a zoufalství. Zoufalství a bolesti z toho jakou krutostí oplývá tento svět. Přivřel jsem oči a zase je rychle otevřel. Stalo se to znova, jako vždy, když jsem zavřel oči, měl jsem ty výjevy před sebou. Výjevy, kterých jsem se nikdy nedokázal zbavit a myslím, že ani nikdo jiný kdo se mnou bojoval se jich už nikdy nezbavil.

Vzal jsem z nočního stolku pistoli a posadil se na postel. Podíval jsem se na pistoli a před očima se mi objevila tvář jednoho z nich. Slzy tekli proudem. Bolest mé duše mě sžírala jako rakovina. S tím co se nám stalo jsem se nedokázal vyrovnat v životě a tak mohu jen doufat, že se s tím vyrovnám po smrti.

Z mého bytu se ozval výstřel. Byl slyšet ve všech bytech v patře a sousedi se hned sběhli, aby zjistili co se stalo. Za pár chvil už přijela policie a vyrazila dveře, jen aby zjistila, že ležím na posteli s prostřelenou hlavou.

 

Léto 2012, Abadeh, Irán, velitelství expedičních sil NATO.

Uprostřed horkého letního dne, tím spíš horkého, že jsme se nacházeli na Blízkém Východě, jsem mířil na velitelství expedičních sil NATO v Abadehu. Abadeh bylo pouštní město v jižním Iránu, nacházelo se jen pár kilometrů od frontové linie, kde nyní americké jednotky a síly NATO bok po boku s Iráčany zaháněli iránské jednotky na ústup. Iránská armáda se urputně a zuřivě držela. Její arzenál byl zničen, její důstojnický sbor zdecimován, její organizace se hroutila a Teherán byl navíc v obležení a přesto se šíleně bránili. Netušili jsme jak je to možné.

„Pane generále…“ohlásil jsem se v prostorné radiokomunikační centrále velitelství.

Velitelství se nacházelo paradoxně v někdejší posádkové základně Iránských revolučních gard, zfanatizovaných polovojenských oddílů. Tam nyní sídlil britský generál Johnson a tucet důstojníků různých národností, kteří veleli expedičnímu sboru NATO.

„Plukovníku Javorský… dobře, že jste dorazil. Máme pro vás a vaši elitní brigádu první ostrý bojový úkol. Ano, konečně se čeští vojáci dočkají nasazení i v iránsko-americké válce…“

Cítil jsem se potěšen. Potěšen, že budu moci bojovat pro slávu naší republiky, aby Češi nebyli dál jen zbabělým pronárodem.

„Jaký je úkol, generále?“

S generálem jsme došli k velkému stolu, který se nacházel u otevřeného okna. Nevědět, že je oblast perfektně zajištěná a obsazená, bál bych se ostřelovačských jednotek.

„Vy a vašich pět tisíc vojáků se přesunete na severovýchod. Překonáte v noci nepřátelskou linii. Tanky a obrněnou techniku si neberte, pouze těžké a lehké kulomety a dostatek munice. Vašim cílem jsou ruiny opevněného hradu al-Salid, nachází se 130 kilometrů severovýchodně od tohoto města, uprostřed horských masivů. Vašim cílem je zajistit hrad, opevnit se a přerušit Stezku Jihadu. Stezka Jihadu je označení zpravodajské služby pro cestu kudy z východu proudí dobrovolníci na pomoc Iránu. Bohužel jsou mezi nimi i afghánští a pákistánští vojáci. Dále čečenští extremisté, čínští muslimští fanatici, středoasijští islamisté a tak dále. Těch stezek je více, ale tato je hlavní a týdně přes ní projde, až třicet tisíc mudžahídů… dotazy?“

„Ano, jak dlouho to tam máme držet?“

„4 dny. Minimálně… tak dlouho nám bude trvat než na tomto úseku fronty budeme schopni zahájit protiútok, když už se nebudeme muset starat o přísuny nepřátelských posil…“

„Budeme mít podporu?“

„Ano. Dělostřelectva i letectva. V tom jste plně zajištění. Zásoby vám budeme letecky shazovat pokud budete potřebovat. Ještě něco?“

„Ne, pane. Jdu shromáždit brigádu…“

„Nuže dobrá, udělejte hrdost své Brigádě Jana Žižky z Trocnova…“

Zasalutoval jsem a odešel z místnosti přeplněné lidmi. Po rozpadajících se chodbách a doprovázen vzdálenou palbou děl a samopalů, jsem se vydal pryč z velitelství, za svými zástupci. Náčelník štábu mé 51. elitní brigády Jana Žižky z Trocnova, Marek Bendl a velitelka radiokomunikace brigády Kristýna Kočarská stáli u jednoho z našich ruských džípů a vyčkávali na mně.

„Pane plukovníku…“řekli oba.

„Pohov… tak máme první bojovou misi. Vše vám vylíčím cestou…“řekl jsem ke statnému staršímu muži a ještě celkem mladé, idealistické a nezkažené kapitánce.

 

„Generále, vy jste jim neřekl o nepřátelských posilách?“zeptal se jeden německý major.

Britský generál mu věnoval smutný pohled.

„Copak by šli do toho útoku. Copak by kdokoliv šel do takového útoku?“

Německý major pochopil a znova se vrátil ke svým úkolům. Generál už se v tu chvíli nenáviděl, ale věděl, že není jiné cesty. Věděl, že se budeme muset setkat s posledním trumfem hroutící se iránské armády.

 

Praha, podzim, psychiatrická léčebna.

„Co se stalo nebyla vaše vina. Nemůžete se za to vinit, není to vina vás ani nikoho jiného… samozřejmě kromě těch iránských velitelů…“utěšoval mě mladý psychiatr Rošovský, když jsem seděl v měkkém křesle a hlavu si podepíral rukou.

Oči jsem měl přivřené a hlava mě bolela. Vadilo mi i všechno to světlo, které dopadalo do prosluněné pracovny, kde mě doktor vyšetřoval a léčil.

„… zkušenost jíž jste si prožil je zkušenost, kterou snad v historii lidstva nikdo zatím nezažil a asi ani dlouho zase nezažije, proto je situace taková jaká je…“

„Situace taková jaká je… heh… Marek Bendl se oběsil…“

Doktor byl překvapen.

„Prosím?“zeptal se.

„Marek Bendl, můj náčelník štábu. O tom jsem chtěl dneska s vámi mluvit. O tom, že otrlý chlap, který prošel žárem mnoha bojů a střetů se zhroutil a oběsil a nechal po sobě ženu a dvě…“

Nedokončil jsem větu. To slovo jsem už nikdy v životě nechtěl říct.

„… a Marek nebyl jediný, s tou hrůzou, která se stala v Iránu je spojeno velké množství sebevražd mezi příslušníky ozbrojených sil. Posttraumatický syndrom nebo syndrom války v Perském zálivu… směšné… to nebylo nic. Z mé elitní brigády se zabilo 23 mužů a žen. 23 vojáků, kteří byli veteráni konfliktů nerozdýchali to co se nám stalo… a obdobně to dopadlo i u jiných evropských jednotek…“

Začal jsem se smát.

„… jen amorální a zdegenerovaní Američané nepáchají sebevraždy…“

Lékař mě sledoval a vůbec netušil co říct, aby něco nezhoršil. On a ani nikdo jiný kdo ošetřoval veterány evropskoiránské války neměl nejmenší ponětí jak nám pomoci.

 

Irán, červenec, noc.

Válka s Iránem probíhala už třetím měsícem a teprve po obklíčení Teheránu se začala posunovat rychleji vpřed. Stejně rychle jsme se nyní my přesouvaly tajně a bezhlučně pod příkrovem tmy. Se samopaly CZ805, novinkami v našem arzenálu, brýlemi na noční vidění na očích a tmavých kamuflážích jsme se potemnělou krajinou plížili jako stíny. Ale toto plížení muselo být rychlé jestli jsme měly stihnout během osmi hodin ujít 130 kilometrů. 16 kilometrů za hodinu, osm hodin. Fuška i na vojáka Armády České republiky, ale my jsme na musely být připraveni. Velení NATO na nás spoléhalo a já jsem nechtěl selhat a zklamat.

„Plukovníku, teď už to bude v pořádku…“ohlásila Týna tichým hlasem.

„Co myslíte?“zeptal jsem se a sešli po jedné písečné duně.

„Iránské jednotky jsme definitivně minuly. Velení NATO ohlásilo, že všechny iránské síly jsou ve vesnicích kolem, kterých jsme již prošli. Teď už zbývá jen hodina cesty a dorazíme do toho hradu. Jaké pak budou rozkazy?“

Zapřemýšlel jsem se.

„Zavolej mi Marka…“

Týna odběhla pryč a za chvíli se vrátila s mým náčelníkem štábu.

„Marku, až dorazíme do těch rozlehlých ruin, vezmeš si tři stovky vojáků a opevníš to tam. Zbytek jednotky, ať si dá tři hodiny spánku. Rozmístíte hlídky a těžké kulomety. Horské kopce nás budou krýt proti iránskému letectvu…“

„Omlouvám se za přerušení, ale iránské letectvo už neexistuje…“vpadla do toho Týna.

„Cože?“podivil jsem se a spatřil, že už jsme jen pár kilometrů od horských masivů.

„Před hodinou americké naváděné střely zničily poslední leteckou základnu iránské armády. Veškerá letecká podpora Iránu je nyní už jen z Pákistánu…“

„Tím lépe… ale musíme být připraveni i na případný útok nepřátelských pravidelných jednotek. Třicet kilometrů od ruin se nachází město Jazd, kde je jedno z posledních velitelství Revolučních gard a navíc štáb tankové brigády… musíme být opatrní…“

Potom už jsme zbytek cesty mlčely a já rozmítal o všem co jsme prožily, i o tom proč válka vůbec začala. Válka byla odvetou. Odvetou za strašlivý teroristický útok, který iránští agenti spáchali v Evropě a při němž zabili tisíce lidí a navíc vyhlásili Svatou válku Evropě. Musely jsme se bránit protiúderem a jediný myslitelný protiúder byl úder na Irán. Krvavý úder. Padlo už patnáct tisíc koaličních vojáků a přes sto padesát tisíc iránských vojáků… ale to jsme netušily s čím se teprve nyní střetneme.

 

Ruiny al-Salid, 5. hodiny ráno.

Brzy ráno jsme dosáhli ruin a hned jsme splnily mé předchozí rozkazy. Hlídky a kulomety se rozmisťovaly, opevnění stavělo a vojáci po dlouhé túře odpočívali. Já si prohlížel ruiny, abych věděl jak je bránit. Hrad, či spíše menší hradní městečko, byl skutečně rozlehlý. Narvat tam pět tisíc vojáků nebyl více méně žádný problém. Z podzemí jsme měly i přístup k pitné vodě, což bylo milé překvapení, které nám obranu dost ulehčovalo. Všimnul jsem si taky, že ve většině částí hradu už se propadli stropy a střechy a tak i ty kdo byli uvnitř ozařovalo vycházející slunce.

„Plukovníku, nepůjdete se prospat?“zeptala se Týna a rozčesala si blonďaté vlasy.

„Za chvíli už radši půjdu. Jsem tak vyčerpaný. A vy?“

„Akorát jdu na kutě… takže tři hodiny?“

„Hmm… ne, prodlužuji to na čtyři hodiny. Musíme být co nejvíce fit…“

 

Poledne.

Opevnění bylo vystavěno, stará vrata zpevněna, těžké kulomety na hradbách, ostřelovači na svých místech a pěchota měla dokonalé palebné pole na dlouhou kamenitou cestu kudy měli proudit zástupy fanatických muslimů. A ti se nyní objevili.

Vylezl jsem na hradby a dalekohledem se podíval na sever, do údolí. Muslimští dobrovolníci mířili k jihu, k našemu hradu, který byl na okraji mezi rozlehlou pouští a oněmi horami. Dobrovolníci vypadali bojovně a odhodlaně, ale zbraně měli na zádech. Dobré znamení. Nevěděli o nás.

„Kdo je to všechno?“zeptal se Marek.

„Dost zajímavá směska. Vidím tam chlapi s uniformami pákistánských vojáků a důstojníků, pak různé hadráře, vesničany, Afghánce, nějaké středoasijské muslimy a myslím, že i nějaká čínská banda tam pochoduje. Asi prapor, tak tisícovka dobrovolníků. První posily, které nedorazí na frontu…“řekl jsem a usmál se.

Rukou jsem pokynul na obsluhu těžkých kulometů M1919 Browning a ZU-23. Bez náklaďáku bylo těžké tam ty zbraně dostat, ale vyplatilo se to. Co nyní nastalo bylo totiž pravé peklo. Tucet kulometů, doprovázen palbou ostřelovačů proti důstojníkům a některých samopalníků, kteří neměli co dělat, zahájil palbu na postupující prapor mudžahídů. Ano, jejich bůh je poslal na cestu do pekla. To si, ale uvědomili, až když byli jejich kamarádi trháni na kusy těžkými náboji a celé řady praporu decimovány. Akce trvala neuvěřitelně krátkou dobu, snad dvě nebo tři minuty, a prapor jednoho tisíce těžce vyzbrojených dobrovolníků byl zničen. Naprosto zničen!

„Jděte zajistit mrtvá těla, seberte jim výzbroj a zásoby a spočítejte je…“přikázal jsem vojákům a šťoural se v uchu, protože mi naprosto dokonale zalehlo.

Na tvářích vojáků jsem viděl radostné úsměvy. Nikdo nečekal, že bude náš úkol tak lehký a tak jsem se vrátil do malého provizorního štábu, který jsem zřídil ve velké prostorné místnosti jež snad, kdysi bývala jakýmsi jídelním sálem.

„Musíme ten úkol nějak nafouknout… dělat, že tu bylo něco příšerného a otřesného… jinak se nám Amíci vysmějí…“řekl jsem pobaveně k Markovi a ten se rozvalil na starou ztrouchnivělou lavičku a otevřel si svůj denní příděl jídla.

Další hodinu jsem strávil chozením po hradě a prohlížením si té pamětihodnosti. Podlaha tam už sice nebyla a místo ní byl jen písek a kamení, ale to nevadilo, dodávalo to hradu jakýsi beduínský a pouštní nádech.

 

Jazd, iránské velitelství.

„Cože?!“zakřičel Alí Džafarí, vysoký zarostlý velitel iránských gardistů s šátkem jež zakrývala jeho tvář.

Vykřikl tak potom co se od průzkumníků dozvěděl, že celý prapor dobrovolníků byl rozprášen našimi kulomety, takže posily se nedostanou na frontu.

Iránský velitel, který se nacházel ve staré budově základní školy přecházel sem a tam po jídelně a přemýšlel co dělat, jaká opatření přijmout, jak zničit ty nevěřící psy, tím spíš atheistické Čechy, neboť průzkumníkovi se podařilo nás identifikovat.

„Vrhněte na ně všechny tanky co máme… všechnu pěchotu co máme… všechny obrněné transportéry co máme…“ječel nepříčetný velitel a mlátil pěstí do dřevěného stolu.

Vojáci tak učinili. Důstojník věděl, že pevnost nesmíme udržet… že jí musí dobýt a to za každou cenu, jinak to bude znamenat zhroucení fronty na tomto úseku a další tvrdou porážku iránské armády.

„Gardový veliteli a co naše zvláštní prapory?“zeptal se jeden z důstojníků.

„Pokud selžou svatí válečníci i naši gardisté, promluvím k zvláštním praporům. Připrav se je shromáždit…“přikázal k mladému a nadšenému důstojníkovi, který šel okamžitě splnit onen rozkaz.

Velitel gard přistoupil k rozbitému oknu a usmíval se. Očekával obrat v té válce jež prohrávaly. Obrat, kterého měli dosáhnout metodou jaká neměla v historii obdoby. On se měl nyní zapsat do historie Iránu i lidstva a to strašným způsobem.

 

Odpoledne.

Nastalo přesně to co jsme čekali. Nepřátelský útok, ale bylo na něm vidět jakému zoufalství iránští generálové propadají. Útok byl dezorganizovaný, chaoticky vedený, špatně vyzbrojený a připravený… prostě ruská taktika „Uráá, urááá, nás mnogo…“ a těch mnoho iránských vojáků a ještě k tomu doplněných o mudžahídy, jsme úspěšně likvidovali palbou kulometů.

S RPGčkem na rameni jsem vystřelil proti přijíždějícímu náklaďáku vojáků. Ozvala se ohlušující rána a dobrá dvacítka vojáků už byla se svým bohem a neposílili tak nepřátelský útok. Naše minomety pálili jednu salvu nábojů za druhou. Nepřítel byl likvidován po stovkách. Ztráty na naší straně byli minimální, vlastně směšné.

Jediné co nám způsobovalo ztráty byli tanky T-72. Sice se nám je podařilo likvidovat, ale scény, kdy výstřel z tanku zničil vrcholek věže plný našich vojáků se stávali častějšími. Po příjezdu iránských tanků se i naše ztráty zvyšovali, ale americké protitankové střely Javelin úspěšně ničili i ony tanky. Bohužel, často ne dost rychle.

„Týno, jak to vypadá?“zeptal jsem se radistky, která se konečně spojila s jednotkou Alfa.

Alfa byla malá skupinka vojáků, kterou jsem vyčlenil a která zaujala pozorovatelské pozice v kopcích.

„Nepříteli dochází síly. Stále ještě posílá tanky a mudžahídy, ale gardisté a pěchota ustupuje. Zdá se, že jsme s obranou hradu uspěly…“řekla radostně a já se pousmál.

Chodil jsem po malé místnosti, kde byl radioštáb a skutečně slyšel, či spíše neslyšel zvuky bojů. Bylo jich čím dál tím méně a spíše jen přibývali zvuky vybuchujících nepřátelských tanků.

 

Praha, podzim.

„Nelze se smířit s tím co se stalo… nelze to ani pochopit, můžete jen přestat cítit tu bolest…“řekl Rošovský.

Tvář jsem si složil do dlaní a měl jsem sto chutí brečet.

„Ale proč to tak je? Proč nevinní trpí? Proč to nevinní a bezbranní vždycky nejvíc odnesou? Proč generálové a politici, kteří to všechno začali někde nechcípají v bolestech? Proč se stalo to co se stalo?“

Zoufale jsem těkal očima po pracovně. Prohlížel jsem si trochu luxusní a modernistické vybavení kanceláře. Byla to jediná šance jak vytěsnit ty příšerné obrazy, které se mi vrývali do mozku jako rezavé hřeby.

„Otázka stará jako lidstvo samo. Proč ti, kdo za nic nemohou vždy nejvíce trpí. Na to vám neodpovím a ani vy na to nebudete nikdy schopen odpovědět. Jediné co můžete dělat je smířit se s tím, že to tak funguje…“

„SMÍŘIT SE S TÍM?!“zakřičel jsem a vyskočil na nohy.

„SMÍŘIT SE S TÍM CO JSEM VIDĚL?! S TÍM CO PROTI NÁM IRÁNCI POSLALI?! S TÍM S ČÍM JSME BOJOVALI?! SMÍŘIT SE S TÍM, ŽE JSME ZABÍJELI KOHO JSME ZABÍJELI?!“ječel jsem rozzuřeně a nedokázal se vůbec uklidnit.

Po těch doktorových slovech mě popadl naprostý amok a vztekle jsem začal přecházet po malé kanceláři sem a tam.

 

Ruiny al-Salid, červenec, příští den v poledne.

Byl jsem v provizorní jídelně ještě s Markem, Týnou a několika vojáky. Stezka jihadu byla odříznuta, alespoň tato a skutečně už jsme dostali potvrzení, že nepřítel nedostává své posily na této části fronty. Potěšující a povzbuzující.

„Tak jak to vypadá?“zeptal jsem se poručíka Tomáška, který se vrátil ze stanoviště Alfa.

„Báječně, nepřítel není schopen ničeho. Už proti nám neposílá jedinou jednotku, protože má síly sotva na svoji obranu!“řekl s úsměvem.

„Myslím kolegové, že jsme právě udělali radost Janu Žižku z Trocnova. Určitě na nás s radostí hledí z nebe a tleská nám…“řekla radostně Týna a já třikrát klepnul do stolu.

V hradu se toho moc dělat nedalo. Celkem jsem se nudili a tak jsme si většinou vyprávěli příhody ze života. Od Marka jsem se dozvěděl, že je ženatý a má dvě děti. Týna byla zasnoubená a měli se vzít hned po válce. Přesně tyhle rozhovory byly jednou z příjemných chvil uprostřed pekla války.

 

Ozval se rámus a starobylými dveřmi hradu dovnitř vpadl jeden z hlídkujících vojáků, který nás vyrušil z hovoru.

„Pane plukovníku, jsme pod útokem!“zakřičel, ale na tváři měl naprosto zoufalý a vyděšený výraz.

Všichni jsme vyskočili na nohy.

„Kolik tanků? Podporuje je letectvo?“zeptal jsem se a rychle si zkontroloval samopal.

Voják neodpovídal. Pohlédli jsme na něho, protože neodpovídal.

„Co se děje?“zeptal se Marek.

„To musíte vidět… útok jde rovnou z pouště…“

„Tím lépe, budeme je lehčeji kosit kulomety…“dodal jsem se smíchem, ale přestal jsem se smát, protože jsem pochopil, že se děje něco divného.

Voják byl totiž naprosto vyvedený z míry a rychle zamířil zase ven. My ho následovali, abychom zjistili co se děje.

„Tak co je?“zeptal jsem se, když jsme vyšly z hradu a ocitly se po chvilce chůze na hradbách.

Vojáci ukázali směrem k rozlehlé poušti, která vedla k městu Jazd. Po poušti se k nám blížili stovky vojáků, ale nešli jako bojové jednotky. Šli jako by každý na vlastní pěst. Žádná bojová organizace, žádné bojové formace.

„Co to sakra je? Žádné tanky, transportéry ani náklaďáky?“podivila se Týna a najednou jsme spatřili na tvářích hlídkujících vojáků výrazy strašlivé hrůzy.

Voják, který nás předtím vyvedl z hradu mi podal dalekohled.

„Podívejte se, prosím pane plukovníku…“řekl a já viděl v jeho očích strach.

Přistoupil jsem ke kraji hradeb a přiložil si dalekohled k očím. Zahleděl jsem se na východní poušť a zaostřil zrak k nepřátelským vojákům.

„Dobrý bože…“řekl jsem a nebyl pak už schopen slova.

„Veliteli, kdo je to?“zeptala se Týna.

„Děti s kalašnikovi…“

Všem projel mráz po zádech. Skutečně to byly malé děti. Deset nebo dvanáct let nejvíc. Chlapci i dívky. Špinaví a otrhaní. Některé děti měly pistole, některé samopaly a některé na sobě měly pásy trhavin, ale všechny měly zuřivý a odhodlaný výraz na tváři a s jekotem, s jakýmsi zvráceným bojovým pokřikem postupovali přímo proti nám. Co postupovali, oni běželi…

Všichni vojáci, celá 51. brigáda, se shromáždili na hradbách a sledovali to. Sledovali jak k nám ty děti běží a co víc, ty děti na nás začali střílet ze samopalů. Malé děti proti nám stříleli smrtonosné kulky.

Nikdo neměl odvahu nic říct, nikdo neměl odvahu nic udělat, všichni jen zděšeně hleděli k poušti. Bože, kdo mohl něco takového udělat. Kdo mohl nasadit malé děti do něčeho tak strašného.

Palba dětí se přibližovala a začínala být nebezpečná a my věděly, že musíme něco udělat, ale nevěděly jsme co.

„Pane plukovníku, co teď?“zeptal se jeden z vojáků.

Nedokázal jsem odpovědět. Nedokázal jsem nic říct a jen jsem tak sledoval ty děti jejichž uniformy na nich plandali a nebo z nich padali, ale které dál proti nám postupovali s odhodláním nás všechny pozabíjet.

Jedna kulka mi proletěla kolem ucha a další už dokonce zasáhla ostřelovače stojícího nedaleko ode mě. Zdravotník ho šel hned ošetřit, ale situace byla neudržitelná. Něco jsme museli dělat. Být zabiti a nebo zabíjet děti. Připadal jsem si jako v nějaké příšerné a ohavné noční můře, kde všechna morálka a lidskost upadli v zapomnění. Děti, které by si měly hrát na hřišti nyní proti nám běžely a střílely ze samopalů.

„Plukovníku!“vykřikla Týna.

Stále jsem nebyl schopen reagovat. Stále jsem nebyl schopen nic říct a nebyl jsem schopen vydat žádný příkaz. Ani když už byli děti jen dvě nebo tři stovky metrů od nás a kulky se zarývali do našeho opevnění. Všiml jsem si jak ty vycvičená nebožátka, která na sobě měla trhaviny běží rovnou proti hradní bráně.

Kulka zasáhla Týnu a srazila jí na zem. Rychle jsem si k ní kleknul. Zranění nebylo vážné, ale bylo znamením, že už musíme něco udělat… že už musím něco přikázat, něco za co se budu do konce svého podělaného života nenávidět.

„Klid…“utěšoval jsem Týnu a znova vstal.

Podíval jsem se k řadě vojáků a vydal ten rozkaz.

„Střílejte…“přikázal jsem.

Nikdo nestřílel. Nikdo nebyl schopen vystřelit. Ba dokonce zamířit. Až po další chvíli se jeden z ostřelovačů odhodlal a přesně mířenou střelou zabil dětí obložené trhavinami. Potom se začala ozývat sporadická palba pár vojáků, kteří se odhodlali ke střelbě, ale i přesto jsem na jejich tvářích viděl zoufalství a hrůzu. Děti padaly mrtvé nebo raněné k zemi, ale naše formace, poprvé za celou válku i za celou naší existenci nebyla schopna bojové činnosti. Tváří tvář naprosté hrůze a brutální zvůle šílených fanatiků, kteří unášely a verbovaly malé děti, naše bojeschopnost zkolabovala. Naprosto a úplně.

Odešel jsem pryč, na radioštáb. Musel jsem spojit s velením a informovat je o tom co se děje. Vojáci zatím pokračovali v palbě a snažili se brát odvahu aspoň na zabíjení těch dětí, které se měli stát sebevražednými útočníky. Bože, jak příšerně toto zní.

 

„Co se pak stalo?“zeptal se psychiatr.

„Nařídili nám zůstat. Bylo jim to úplně jedno a já nechápal jak jim to mohlo být jedno…“řekl jsem a promnul si tvář.

„Bránil jste dál hrad?“

„Ano… ale neubránil jsem ani hrad, ani svou duši…“odvětil jsem.

„Jak dlouho jste ještě bojovali?“vyptával se psychiatr dál na naší druhé schůzce.

„Celý jeden den. Pak to nastalo… to nejhorší co nastat mohlo… útoky malých skupinek dětí nebo rozmělněných řad se úplně změnili… to co na nás zaútočilo další den v poledne…“

Zavřel jsem oči a vybavoval si všechny vzpomínky. Všechno co se stalo. Vybavoval jsem si ten strašný pohled, který se nám naskytl dalšího dne.

 

„Plukovníku, tohle už nezvládneme…“řekl zoufale Marek.

Poušť již byla posetá mrtvolami iránských dětí, ale ani tyto nebohé mrtvolky neodrazovaly další a další dětské vojáky od postupu. Jak příšerné myšlenky, jak otřesné věci, se těm dětem musely hlavou honit. Co příšerného musely cítit. Jak se někomu podařilo zničit jejich nevinné duše. Jak se to jen někomu podařilo…

 

„Boj s dětmi si vyžádal víc obětí než s dospělými. Zatímco nepřátelští vojáci, skuteční vojáci, zvládnuli zabít jen dvacet nebo třicet mých vojáků… děti zabili nebo zranili už více než stovku… i když na vás běží s kalašnikovem… je to pořád dítě. Pro vás je to dítě. Vy pro něho jste bezvěrec a špinavý prašivý pes na odstřel. I když na vás míří a chystá se zmáčknout kohoutek pušky, aby vám prostřelilo hlavu, vy nedokážete vystřelit…“pokračoval jsem a začal brečet.

Proč jsem brečel? Protože já byl jeden z těch mála co dokázali. A tím, že jsem se stal jedním z těch mála jsem se definitivně propadnul do pekla. Před očima se mi objevila malá dívenka s pistolí, která na mně vystřelila. Trefila mě tehdy do ramene a já instinktivně, po vojensku zareagoval. Dávkou ze samopalu jsem jí usmrtil. Propadl jsem se… propadl.

„Kolik jich na vás zaútočilo?“zeptal se psychiatr a myslel tím celý ten hlavní nestvůrný útok.

„Ten poslední útok co jsme prožili… deset tisíc dětí… deset tisíc… celá divize dětí…“

„Jak jste to přežil? Co jste udělali?“

„Jediné co bylo možné… jediný čin jak jsme se mohli fyzicky zachránit… nařídil jsem dělostřeleckou palbu do dětí… děla, houfnice 155 milimetrové ráže spustily palbu… deset houfnic, deset minut střílelo každou minutu dva náboje. Dvě stovky nábojů dopadly na poušť po níž postupovalo deset tisíc dětí… ty jež byly opásané trhavinami vybuchovaly dvojnásob… ty ostatní se jen rozletěly na tisíce kousků…“

Psychiatr vůbec nevěděl jak mi pomoci. Nikdo nikdy se nestřetl s tak strašnou zkušeností.

„A potom?“

Vzpomínal jsem.

 

Palba skončila. Stál jsem na hradbách a sledoval tu hrůznou spoušť. Sundal jsem si helmu a třísknul s ní o zem.

„Pane, máme jít ošetřit raněné děti?“zeptal se jeden z mediků.

„Ano, samozřejmě!“odsekl jsem a zdravotníci se vydali na bojiště.

Já šel za nimi, avšak náš cíl, pomoci co nejvíce raněným dětem, tak ani ten jsme nedokázali. Palba gardových ostřelovačů a fanatické děti, které se bránily i ošetření… to znemožnilo nám pomoci jim.

Stanul jsem u jednoho ležícího chlapce. Něco na mě křičel v perštině. Tvář měl od krve, v očích bolest, polovinu břicha rozervanou na kusy. Vytáhl jsem pistoli a chápaje, že neexistuje jiná cesta jak mu pomoci… udělil jsem mu ránu z milosti.

 

„Něco jsem spatřil na jeho krku…“

Odmlčel jsem se.

„A co to bylo?“vyzvídal psychiatr a vše si pečlivě zapisoval.

„Žlutý klíček z plastiku…“

Psychiatr nechápal.

„Klíček s nápisem Made in China…“

Teď už vůbec nechápal a já jsem ani neměl chuť to moc vysvětlovat.

„K čemu ten klíček byl?“

Promnul jsem si tvář.

„Pár raněných dětí se podařilo, žel bohu i proti jejich vůli, dostat do opevněného hradu. Snažili jsme se je uzdravit a jeden z našich vojáků, který uměl iránsky a byl našim překladatelem… on začal vyslýchat ty děti, aby zjistil co jsou zač a co to mělo znamenat…“

Znova jsem se odmlčel a snažil si utřídit všechny ty příšerné myšlenky, které mě drásaly a ničily. Psychiatr mi dával čas. Konečně jsem měl chvilku času bez jeho dotěrných otázek.

„… ty děti nám řekly, že jsou příslušníci 1. vítězného praporu Armády strážců islámské revoluce. Nevěděly kdo jim velí. Neznaly ani jména vlastních důstojníků. Jediné co znaly byla zuřivá nenávist. Ta sežrala jejich duše. Zeptali jsme se i na ty klíčky. Odpověděly, že jejich velitelé jim řekli, že nápis na klíčcích psaný v latince je vstupní heslo do ráje a klíček je ke dveřím do ráje kam se dostanou jakmile padnou mučednickou smrtí. Ráje, kde budou navždy se svými milovanými, kamarády a se vším co měli rádi, kde se nebudou muset bát a kde budou šťastní…“

Při posledních slovech jsem se znova rozbrečel. Byla už ze mě jen troska.

 

Po dělostřelecké palbě už žádný z mých vojáků neměl sílu vystřelit jediný náboj. Složily jsme zbraně a na můj příkaz, ač to bylo v rozporu s rozkazy hlavního velení, jsme se vydaly pryč. Vrátili jsme se na velitelství v Abadehu a já okamžitě zamířil za generálem Johnsonem.

„Co tady sakra děláte?!“zakřičel generál.

„Co tady děláme? Copak jste nedostali informace, že proti nám iránská vojska poslala desítky tisíc malých dětí?“vyštěkl jsem rozzuřeně.

„No a co? Jste elitní profesionální jednotka. Doufali jsme, že ty čtyři dny to vydržíte…“

Zaseknul jsem se.

 

„Oni věděli, že proti vám Iránci pošlou děti?“

„Ano, věděli… a neřekli nám to. Zatajili to, abychom odvedli nejkrvavější a nejhnusnější práci…“

 

„Tak vy jste to věděl?! Vy jste věděl, že proti nám pošlou dětské jednotky? Že proti nám pošlou malé kluky a holky se samopaly a dynamity? A poslal jste nás tam?!“zakřičel jsem.

Neudržel jsem se a rozeběhl na generála. Přirazil jsem ho ke zdi a chytil pod krkem. Vojáci mě okamžitě obklíčili, ale bylo mi to jedno. Všechno mi v tu chvíli bylo jedno.

„Poslal jste nás do toho pekla… poslal jste nás tam… ty svině!“křičel jsem, ale vojáci mě od generála odtrhli.

Generál si akorát promnul otlačený krk a snažil se to rozdýchat. Já se vymanil z rukou vojáků a uklidnil se. Všichni přítomní hleděli na to co se dělo. Nikdo neměl odvahu nic říct, ale já už věděl co udělám.

Odhodil jsem samopal i pistoli. Strhl si nárameníky i psí známky a mrštil je na zem a pak i důstojnický baret.

„Jsme profesionální jednotka? Tak toto berte jako moji výpověď…“odsekl jsem rozzuřeně a odešel.

 

„Byl jste jediný?“

„Ne. Marek, Týna a tři stovky dalších příslušníků naší brigády odešli ještě ten den. Další tisícovka odešla během následujícího týdne a zbytek se odmítnul účastnit dalších bojů na frontě… byly jsme zrazeni…“

„A Stezka jihadu?“

„Obnovena. Okamžitě po našem ústupu začali znova mudžahidi proudit na frontu a posilovat kolabující iránské jednotky. Všechno bylo na hovno. Všechny ty oběti, ta bolest, ty mrtvé děti…“

 

Šel jsem promoklý deštěm, po opuštěné ulici a pomalým krokem jsem mířil ke svému bytu. Nic jiného než bolestivé a depresivní myšlenky neprojížděly mojí hlavou. Míjel jsem lidi. Tuctové a zasmušilé. Žili si své rozmarné životy, zatímco jinde se z dětí stávají otroci války. V Česku dítě žere ve fastfoodu, v Africe, na Blízkém východě nebo v jiné bohem zapomenuté části světa pojídá armádní příděly, pokud vůbec něco jí.

Zastavil jsem se u jedné výlohy. Byla tam televize i se zpravodajstvím. Večerní zprávy.

„Režim oslavuje sám sebe. I tak by se dala nazvat vítězná přehlídka iránské armády v Teheránu. Tři týdny po ukončení obléhání Teheránu a šest dní po ústupu poslední jednotky NATO do Iráku, iránský islámský režim oslavuje sám sebe jako triumfujícího vítěze ve svaté válce. Islámský extremismus bude nyní na vzestupu… a to i díky dětem, které nyní vidíte na záběrech iránské televize jak po boku vojáků a gardistů pochodují na vítězné přehlídce…“řekl zpravodaj a já je sledoval.

Malé děti. Velké vojáky. Tanky. Džípy. Obrněné transportéry. Zelené vlajky. Davy lidí. Politiky. Islámského diktátora Amidzhala a nového vrchního velitele iránských revolučních gard Alí Džafara. On byl ten kdo Iránu přinesl vítězství. On totiž začal nasazovat dětské vojáky, se kterými nemohli evropští vojáci bojovat. Čína, Pákistán a bezskrupulozní zbrojařské firmy už zásobují a znova vyzbrojují iránskou armádu. Středoasijské státy a Afghánistán pomáhají s obnovou Iránu. Všechny naše oběti i všechny mrtvé děti… všechna ta bolest a utrpení přišly vniveč.

 

Přišel jsem domů a usadil se na postel. Týna byla už taky mrtvá. Skočila z paneláku, když otěhotněla a propadla panice, že by se snad něco podobného mohlo stát i jejímu dítěti.

 

         Toto je žaloba na lidstvo, na bídu a zkaženost lidské duše, na zvířeckost jaká je primitivnější než samotná zvěř. Iránci nejsou jediní kdo použili děti jako zbraně… jen u nich to bylo nejvíc vidět, zatímco všichni zapomínají na Armádu odporu páně a podobné bandy. Tento dopis píši vám jako dopis na rozloučenou. Neuplyne totiž dne, abych před sebou neviděl ty zmrzačené děti. Neuplyne noc, aby se mi nezdálo o té dělostřelecké palbě. Prolil jsem krev nevinných dětí, které se stali obětí fanatismu a šílenství. Nezasloužím si žít.

Podepsán: Plukovník Jiří Javorský, 51. elitní brigáda Jana Žižky z Trocnova, veterán iránské války a vrah nevinných dětí.

Pozn. autora: po zveřejnění na stránkách pismak.cz jsem byl nabádán, abych provedl korekci. Toto je tedy opravená verze. Po znovuzveřejnění mi bylo napsáno, že je to ještě horší než původní verze. Prosím čtenáře liter.cz, aby se zabývali dějem a vnitřním rozborem a ne gramatikou. Děkuji.