Marnivá, ale živá

Já jsem tu nikdy nebyla. Proč to přišlo až teď? Kolik času jsem to promarnila, než jsem se konečně přestala bát… Nebo se začala až přespříliš bát.
Ale teď tu jsem. Nadechnu se. Za posledních pár dní jsem se takhle nadechovala už tolikrát a stejně stále znovu přicházel ten pocit nekonečné síly a mrazení v zádech. Přivřu oči a pootevřu ústa, protože má minulostí opotřebovaná duše nedokáže přijmout tolik nového vzduchu a svobody bezbolestně. Ale je to sladká bolest. Bez ní bych nemohla dýchat, nemohla žít.
Jak jsem jen dřív mohla?
Procházím po zaprášené cestě utopené v poli vysoké zlaté trávy, která jakoby se skutečně třpytila v záři slunce opouštějícího dnešní den. Vzhlédnu k němu. Stále ještě nezrudlo, ale již se jeho jasnost tmaví… Zakleslo se nad polem, aby zkontrolovalo naposledy, pro co nového dnes utvořilo jas, pro koho dnes zasvitlo a pro koho dnes zhaslo. Pak mu dojatě sklouzne pár paprsků na mou tvář, jakoby se se mnou loučilo. Pak už si mě však nevšímá a nadále stahuje své dlouhé prozářené pásy blíž k sobě. Všechny, ani na jeden nezapomíná. Ale bude trvat ještě dlouho, než posbírá všechnu svou krásu a odebere se za obzor.
Ale já ho nepotřebuji. Jediné, co potřebuji k životu je být tu a cítit za sebou dálku a vlastně ji už ani necítit. Vnímám, jak ze mě sklouzávají všechny vzpomínky každým svým osvobozujícím nádechem. V mé mysli se samy mažou obrazy časů minulých, těch věků pocákaných černou a šedou barvou. Zůstávám jen já, odproštěná, průzračná a daleko. Daleko od…

*

Zabouchly se za ní dveře do vchodu paneláku a po tvářích jí stekly první potlačované slzy. Vytřeštila oči a opřela se o počmáranou zeď. Rukou nervózně přejížděla po té zdi a čím vyšší byl její stupeň zoufalství, tím více zarývala krátce střižené nehty do zdi. Necítila tu povrchní bolest s jakou se tkáň jejích nehtů prodírala barvou a následně vrážela do zdiva. Nevnímala ani ten mechanický zoufalecký pohyb. Soustředila se jen na jedinou věc. A to byla obrovská tupá bolest na hrudníku. Druhou rukou se za něj držela a cítila, že se dusí.
Ano, nemohla dýchat. Už to dál nešlo. Tak pokrytecky, tak dlouho potlačovala své pocity. Věky. A teď už to přesáhlo hranici. Sesunula se podél té zdi na špinavou zem, projela prsty dlouhé vlasy a zaryla si nehty do kůže pod vlasy. Bolelo to, ale ne příliš.
Myslela na ty dny a týdny, které se postupně přeměnily v měsíce, kdy se vše začínalo pokrývat šedočernou barvou. Šedočernou beznadějností dnů, týdnů, roků a celého života. Tady. Takhle.
Nevěděla, kdy přišla ta změna v její mysli, kdy padla první kapka černého inkoustu na ty růžové linie jejího života. Linie. Všechno bylo nalinkované, to ty linie se změnily v čerň. Když poprvé zahlédla jejich letmý záblesk. To byla ta první kapička.
Vyděsila se, docela dlouho žila trochu v šoku a v obraně proti tomu novému strachu.
Ale tenhle strach se s lehkou arogancí a vtíravostí, ale přesto velmi nenápadně, stal jejím dusivým společníkem, největším nepřítelem.
Otevřely se jí oči, které předtím držela tak urputně zavřené stejně jako tolik lidí na světě. Oni všichni, co se životem v linkách nedusí.
Nechtějí si to uvědomit.
A ona také nechtěla! Ale teď tu sedí v té špíně a nemůže už dýchat, strach jí přerostl přes hlavu a tyčí se nad ní a ona malá a vyděšená.

…dost! Řekni dost, malá, a konečně začni dýchat. Proto jsem tu s tebou, proto provázím každou tvou myšlenku a pohled. Ty to můžeš dokázat, jsi tu teď, jen teď a víckrát už tu nebudeš, jdi… Utíkej, zachraň se, propusť mne ze svých spárů, zbav nás okovů…

*

…linek mého života. Už žádný den nebude stejný jako ten předešlý. Již ani žádný den v mé budoucnosti nebude plánován.
Teď jsem tu. Marnivá, ale živá. Tolik živá! Vztáhnu ruce k lehce načervenalému nebi. Můžu cokoliv, rozběhnu se doprava a běžím trávou, tak dlouho, jak chci, neexistuje únava, otočím se a běžím zpátky, skáču a mávám rukama, nade mnou lítají ptáci, vysoko a já lítám s nimi, nízko, ale mávám křídly. Snažím se, už nic nezdávám. Padám mezi stébla trávy, ale nic nevzdávám.
Ležím tu a cítím hebkost teplého večerního vzduchu, jak si pohrává s mou kůží. Mám zavřené oči, ale vidím tolik obzorů. Všechny, které jsem kdy vidět chtěla, jen jsem o nich nepřemýšlela, protože jsem byla omezená.
Snít bylo zakázané. Hloupé, pošetilé, bezcílné. Existovala jen realita.
Ale teď jsou sny to jediné, co mám. A jsem nejbohatší dívkou na světě, protože já je uskutečňuji. Nejsou jen v mé mysli, prostě jsou tady a teď a já žiji jen skrze ně.