Náhlý rozvod

Náhlý rozvod

„Drahý, už jsi doma? Jak ráda tě vidím.“ Zaslechl jsem z koupelny. Udělal jsem dva kroky do místnosti, což bylo přesně o dva kroky víc, než bylo nutné.

„Nechoď mi sem v těch botech, dnes jsem vytírala!“ změnila hlas asi o čtyři polohy a z andělského zvuku se stal opět ten starý známý ďábel, který mě peskoval za každou kravinu.

 

Vytočil jsem oči v sloup a myslel jsem si něco o zadních partiích těla. Jediné na co jsem se zmohl, bylo klasického „Ovšem drahá“

 

Nebyli jsme spolu ani moc dlouho, vzít se po šestiměsíční známosti není až tak neobvyklé ale do zlatých standardů naší společnosti to také nepatří, dnes rok od svatby jsem ale věděl, že to byl krok vedle. To co mě na ní původně přitahovalo, její živočišnost, ten dravý pohled a neskutečná chuť žít jako by se vypařila. Prostě manželství.

 

O pár minut později jsem si sedal již k večeři. Manželka mi servírovala neuvěřitelný kus masa společně s lehce smaženými bramborami. Vzhledem k tomu, že mi tahle kombinace přišla, jako nejbáječnější jídlo na světě tušil jsem, že něco není v pořádku. Nejspíš to i souviselo s blížícím se výplatním termínem. Nicméně jsem se pletl.

 

Za celou dobu večeře manželka sotva promluvila. Snažila se vypadat absolutně soustředěně na svou porci brambor, což zahrnovalo úsporné pohyby vidličkou a držení těla jakoby spolkla pravítko. Přišlo mi to až komické.

 

Po večeři jsem chtěl načít láhev vína.

„Drahá, bílé nebo červené?“

„Růžové, jestli máme drahoušku.“ Pronesla malinko nepřítomně.

„Skočím pro něj do sklepa, hned jsem tu“ řekl jsem. Malinko mě samotného překvapilo, že nebyla slyšet ta rezignovanost, kterou jsem cítil.

 

Seběhl jsem po schodech do sklípku. Moje pýcha. Vlastnoručně přestavěná místnost do podoby vinného sklepa. Zálibně jsem se rozhlédl po místnosti. Jeden z těch světlejších okamžiků mého manželství, bylo právě vytvoření této soukromé oázy.

 

Vzal jsem láhev růžového vína, ještě jednou se rozhlédl po místnosti a vydal se za svou drahou polovičkou.

 

Překonat těch několik schodu bylo dílo sotva pár vteřin, o to větší překvapení však přišlo když mi moje drahá polovička mířila do obličeje pistolí.

 

Jenom nevěřícně jsem zamrkal, načež mě uhodila pažbou ze strany do obličeje, svět se mi trošku zamotal a já se skutálel zpět do sklepa. Pomalu jsem ztrácel vědomí, registroval jsem akorát, jak manželka schází do sklepa. Pak už jenom tma.

 

 

Nevím kolik času uplynulo, ale probudil jsem se přikurtovaný k židli v té samé místnosti, v které jsem se před chvílí tak zálibně rozhlížel

 

Manželka zrovna cosi kutila na stole přede mnou. Snažil jsem se zaostřit na to, co dělá ale měl jsem ještě mžitky před očima, takže mohla ostřit mačetu stejně jako chystat chlebíčky. Jakmile jsem začal vidět lépe bylo mi jasné, že pařížský salát si už asi v životě nedám. Pracovala na mém laptopu a vedle sebe měla naskládanou kopu složek, v kterých jsem identifikoval kupní smlouvy na byt a doklady týkající se fondů. O svém konci jsem měl i najednou o něco jasnější představu z důvodu pistole, která ležela na kopě dokladů. Drahá polovička zaregistrovala moje vědomí.

 

Usmála se na mě a pozvolna mi vysvětlovala celý svůj plán. Detaily jsou prakticky podružné, hlavní pointa byla, že spáchám sebevraždu. To, že mi s tím pomůže, dodala jenom jako by mimoděk.

 

Vlastní rukou si vpálím do hlavy kulku, zatímco na stole nechám na laptopu rozepsaný dopis. V závěti vše odkážu své manželce. Ta už kupodivu byla nachystána a potvrzena od právníka. Zajímalo by mě, který z právníků jí to podepsal. Na druhou stranu jsem neměl pochyby o tom, v jaké poloze mu byla vyplacena mzda.

 

Na situaci už bylo tolik absurdních věcí, že po přečtení mého dopisu na rozloučenou jsem se začal nekontrolovaně smát. Ve zkratce tam popsala důvody mého předčasného odchodu ze světa a to například neúspěchy po krizi na trhu, vyhasnutí v manželství a údajné opakované sexuální selhání.

 

Musel jsem jí ale nechat, že vymyšlené to neměla špatně. Všechno mohlo z jistého úhlu pohledu dávat smysl. Ona víceméně čekala jenom na vhodný okamžik, kdy by mohla svůj plán rozjet. Je pravdou, že oba jsme dle ní cítili to samé. Konec našeho manželství se blížil. Jenže kdyby proběhl klasický rozvod, odešla by s tím, co přišla. Což byly dvě igelitky a hezký úsměv.

 

Na laptopu se akorát objevila hláška upozorňující, že transakce je připravena. Manželka si natáhla chirurgické rukavice a z mého telefonu vyťukala z příchozí SMS kód potvrzující, že platbu vskutku potvrdil majitel účtu. Obávám se, že oddělení co vymýšlelo zabezpečení během transakcí asi nepočítalo s chamtivostí drahých poloviček.

 

Transakce byla dokončena, moje polovička výrazně bohatší a mě začal zvonit umíráček.

 

Přiklekla ke mně s tou samou pistolí, kterou mě praštila na schodech a lehce mi přejela hlavní po tváří.

 

Srdce mi stouplo až do krku. Takže takhle to končí.

 

„Zavři oči drahý“ řekla, ale její slova už jsem slyšel jenom z dálky_

 

Nabral jsem vzduch do plic. Divná smířlivost, kterou jsem v sobě cítil mě překvapila jenom na setinu. Poslední pohled jsem věnoval své oáze klidu.

 

„No, zlato aspoň umřu na místě, kde jsem byl nej….“

 

Zbytek věty zaniknul ve výstřelu zbraně.

 

_*_*_*_*_*_*_*_*_*_*_*_*_

 

Podzimní listí se pomaličku snášelo na několik zúčastněných. Vdova na sobě měla černý klobouk se závojem, který ji zakrýval větší část tváře. Vzlykot bylo slyšet jenom sporadicky. Smuteční proslov vedl jeden z najatých řečníků.

 

„Jak řekla sama vdova, je to neskonalá škoda když člověk s tolika problémy odejde ze života touto cestou nechá za sebou truchlící ženu“

 

Pod závojem vdovy zacukaly koutky v úsměvu.