Umělé ráje – cesta do pekel

Probudím se a koukám do stropu. Snažím se rozpomenout na včerejší večer. No, spíše dnešní ráno. Jo, kdyby to alespoň šlo. Jediný, co si pamatuju je, že jsem se tulila k záchodu, jakoby to byla má obvyklá denní činnost. Ale tak to samozřejmě není. Včera to bylo pouze malinko veselejší.
„Crrrrr….“
„Di do kelu.“ Vypojím mrštným pohybem ruky, rychlosti želvy budík, abych zjistila, že zvoní pevná a já musela překonat překážkovou dráhu v podobě 3 metrů po mém pokoji až k tomu zatracenýmu telefonu. Posbírám tedy své tělo a doploužím se ke sluchátku.
„Pro .. škit… sim. Tady Nováková.“
„Jo tak Novákovic. Ty jsi to včera pěkně přepískla.“
„Cože? Kdo to je?“
„No Martin. Ale na mě by sis vzpomenout mohla. Po tom co se včera stalo.“
„Martin?….Jo ty. A co se včera stal….NE.“
„JO, ale ty jsi chtěla.“
„To si dovedu představit. Když jsem opilá chci hodně věcí. Víš?! Mezi náma dvěma bylo…“
„Sex. Nebuď tak zaskočená.“
To má pravdu. Proč taky? Vždyť se zase tolik nestalo. Teda hlavně jestli měl gumu. Děcko totiž jaksi nechci. Na to jsem fakt ještě moc mladá.
„Měli jsme doufám gumu. Já neberu prášky.“
„Já vím. Říkalas mně to. Ale neboj já si dával pozor. Nejsem žádnej vůl.“
„Tak to teda doufám, že seš. Ty hovado.“
Prásknu s telefonem a až po chvíli si uvědomím, že zná číslo k nám domů. Ježíš co já mu jen včera všechno vykecala? Zítra si každopádně musím koupit test. Rozhodně nechci nechat nic na náhodě.

…O týden později…

Nejsem v tom. Super. Zase jsem svěží, jako dřív. Teda ne tak, jako po minulý pařbě. To jsem byla svěží asi tak, jako babička Lída, co je na vozejčku.
No nic. Zapnu si telku a pustím se do chlebíčků. „Dej si Arwaes a volně dýchej.“ No, jak asi ty blbečku, když mně zaskočila ta pitomá paprika. Utřu oči od slz a dostanu ze sebe poslední zbytky tý zeleniny, co mně zastavila přívod kyslíku a prozvoním Tomáška.
Za chvíli se ozve … co to kecám, mám vypnuté zvonění. Za chvíli mně zavibruje mobil. Á SMS. Tak to bych nečekala.

SMS:
Ahojda. Dneska sem doma a mam cas. Jestli chces a mas volnej kvartyr muzu se stavit.


No proč ne? Naši jsou u Lidušky na 2 dny a brácha je na tejden na táboře. Tudíž je má odpověď kladná.
Za půl hoďky u mě zvoní Tom.
„Čauky. Hned jsem dole.“
Seběhnu schody a otevřu vchodový dveře.
„Čau brouku. Nechceš se dneska trošku pobavit.“
Jinak bych tě těžko prozváněla. To je pako. Vidmo dodat, že velmi pěkný pako. Jo, tohle není žádnej vůl, ale bejk.
„S tím je počítáno.“
Dál už nemluvíme a náš spořádaný byteček 3 + 1 se mění v semeniště hříchu…
… „Někdy se zas ozvi. Budu rád.“
„Když budu mít čas a náladu, tak ti písnu. Ok?“
„Tak, pa.“
„Měj se.“
Nezávaznéj, ale pěknej.
„Vážně mně tenhle styl vyhovuje.“
„Co?“ Má kámoška se nad touhle větou úplně zhrozila.
„Jak můžeš. Zahráváš si s ohněm. Mončo vážně. Každou chvíli máš u sebe nějakého klučinu, ale za jakou cenu. Riskuješ.“
„Ne neriskuju. Prostě jen improvizuju.“
„A to je ve tvým případě ještě horší.“
Denisa není vůbec spontánní. V tom je její hlavní problém. Má na vše negativní názor. V Iráku vidí války, ve svý ségře semeno satana a v Milce červy. Teda v tý jsme je vážně včera našli. By mě zajímalo, kterej dobytek to dal tu čokoládu na krám.

SMS:
Jdes dnes nekam ci neco mas? Jestli ne, ja mam cas. Radek.

SMS:
Mam cas ve 3.

SMS:
Dobre. Budu te ceket. Pa puso.


„Vyspala ses s Radkem?“ Pana bože. Denisa vidí vše tak černě.
„No a? Je hezkej.“
„Ty seš vážně kráva.“ Co jí je?
„Hele. Jestli se ti líbí, tak si to měla říct a kdyby kolem mě chodil v boxerkách, já bych na něj nešáhla.“
„Takhle to nemyslim. Mám Honzu a to mně stačí. Jenže Radek je nemocnej.“
„Tak vážný to zas není. Měl nějakou chřipku, ale i když ho to vzalo, já jsem očkovaná.“
„Ale tohle nemyslim. Má AIDS. Už asi tři roky. Nevěděla jsem, že ty to nevíš.“
„Do prdele, von neměl gumu. Já totiž věřila, že …“ Já slepice. Jestli to mám v sobě. Já se po …
„Hele Moni. Dojdi si na testy. Tohle není sranda.“
Má pravdu. Musím si zajít na testy.
Čekárna je poloprázdná. No dobře. Přeháním, sedím tam já a ještě nějakej, hezkej kluk. Jenže já mám oči plný slz. A on mě vážně v tuhle chvíli nic neříká. Jindy bych po něm vystartovala, ale teď je mě nějakej blb z nemocnice volnej.
Vejdu do ordinace. Ta doktorka byla odměřená a nepříjemná. Ptala se mě na můj sexuální život. Co jí to zajímá.

…o měsíc později…

Klepu se jako ratlík. Co když to mám v sobě? Nechci to. Bojím se. Dostala jsem do ruky lékařskou zprávu a se slovy té doktorky: „Je mi líto.“ Jsem se rozbrečela nad písmeny HIV: POSITIV.
Ne. Tohle ne. Já umřu na AIDS. Stačí blbá rýma a já můžu umřít. Kdyby se to dalo vrátit. Proč já? Já nechci.
Řekla jsem to nejdřív Denise. Ta se mi rozbrečela v náručí. Tohle nepobírám. Tady jsem já ten, kdo by měl plakat. Vlastně ne. Nejsem. Já si za to můžu sama.
Nejtěžší na tom všem bylo, říct to našim. Brečeli, ale neměli sílu mně vynadat. Nemohli. Táta byl úplně mimo a máma se to snažila vzít silně.
Jsem starší. Je mi dvacet. Složila jsem přijímačky na vysokou, ale začala se mně projevovat nemoc. Né. Prosím. Začínám brát život jinak. Kolem mě jsou spousty kluků a já jsem časovaná bomba. S nikým nic nemám. Nechci nikomu ublížit. Mám strach. V hlavě mám pavučinu myšlenek, ve které se sama nevyznám. Na nic se nemohu soustředit a přemýšlím jen o smrti.

…o 10 let později…

Je mi 30. Žiji sama v bytě 1+1. Jak vznešené pojmenování pro garsonku, že. Mám rýmu. Začínám kašlat a je mně mizerně. Já nechci. Ještě ne. Jsem tak mladá. Padám na koberec a nemůžu ovládat vlastní tělo. Směřuji do pekel. Sbohem. Když Eva v ráji okusila zakázané jablko, byla potrestána vyhnáním. Když jsem já v tom umělém ráji okusila zakázané, byla jsem potrestána smrtí stejně, jako Radek. Možná, že se spolu setkáme v pekle. Včera mně přišlo domů parte.