První sníh

Konečně sněží. Sníh pomalu schovává všechny nedokonalosti, které podzim odhalil. Většina těch, co upírá svůj pohled do tmy, přemýšlí, zda-li je vůbec možné zapomenout. Copak je to tak snadné? A co až přijde jaro a odhalí to, co zima skryla? Máme vůbec právo na to, aby naše hříchy zmizely se sněhem?

Co to je? Pod nohama to krásně křupe. A taky to trochu klouže. Naštěstí je nablízku mamka s tátou, kteří malého Henryho podrží. Jé! V rukou se mu pomalu rozpouští. Kam to zmizelo? Nevadí, je toho tu víc. A jak to asi chutná? Ale ne! Mamka už mu zas něco zakazuje. Pozná to podle hlasu, vždycky ho starostlivě ztlumí a hodí po něm vyčítavým pohledem. Už se opět směje. Snad to tak zůstane. Smích, i ten měkoučký sníh.

David to všechno pozoruje z okna. Snaží se rozpomenout na to, jak se propadal bílou přikrývkou poprvé. Vzpomínka nepřichází. Však on se bez ní obejde. Vezme psa, hodí na hlavu svoji oblíbenou čepici (Všichni mu vyčítají, že se k jeho věku nehodí. Prý že v ní vypadá jako stařec. Přesto ji nosí rád. S ní si připadá, že ví o životě víc, než jiní.) a jde ven.
Ta rodina už se šla schovat k teplému čaji. Zbylo po ní jen pár stop, ale i ty časem splynou se vším ostatním. Dobře tak. David nepatří mezi ty, kteří neradi zdraví ostatní, ale dnes už má přeci jen falešného usmívání dost. Je tu takové ticho. Nikde žádný pláč. Ale také žádný smích. Že by se lidé naučili skrývat co cítí? Možná. Však ani po tom listí už nezbylo nic.
Snaží se nezavírat před sněhem oči. Přestože ho každá vločka dlouze zastudí. Zasyčí jako kapka na rozpálené plotně. Ale slzy se postarají o to, aby tam nebyly věčně.
Jde dál od pouliční lampy, nechce, aby na něj každý z okna viděl. Netouží po tom, aby se stal obětí, jejich zvědavých očí, jako ta rodina před ním. Dnes ani pes neodporuje. Oddaně následuje kroky jeho páníčka. Nejradši by se ale rozběhl, proskakoval zasněženou cestou a rozvířil každou vločku, aby se naposledy prolétla, než skončí v nesmrtelném koloběhu.
David se sem tam sklouzne sešlapaným sněhem. Připadá si jako hlavní hrdina nějakého pohádkového muzikálu. (Přestože by to nikdy nepřiznal.) Jako ten mladý, talentovaný muž s jasnou budoucností. Chvilku se zasní. Znovu se sklouzne, ale brzy ho vytrhne nenadálý pád. Zvedne se, narovná si čepici a zasměje se sám sobě. Vždyť on nemá komu zpívat. Princezna, dívka v nesnázích, nebo indická kurtizána, ty všechny jsou v nedohlednu.
A být znovu dítětem? Už není nikdo, kdo by jistil jeho chůzi. V otce už dávno nemá takovou důvěru a matka v něm již vidí dospělého. Přesto si vzpomíná jak... no ano! Už si vzpomíná! Také poprvé pokoušel stabilitu chůze v oblacích. Tenkrát si byl jist, že ať bude padat kdykoli, otec ho chytí a matka s ním bude, i kdyby se vším tím sněhem propadl. Že ho zahřeje, i kdyby byla taková zima, že zamrzají lidská srdce. Rodiče se na něj tehdy dívali, jako by nikdo jiný neexistoval. Dívali se tak na svého syna i sami na sebe. Všichni se měli tolik rádi. Tenkrát. To vše už dávno schoval sníh a na jaře nahradily květiny. Květiny, které vadnou.
Zvedne hlavu, nevšimne si okna, z kterého jej pozoruje mladá dívka. Zvláštní, na nebi dnes není vidět ani jedna hvězda. Že by je také schoval sníh? Malý princ by nebyl rád. A ani David není rád. Nic není, jak si pamatuje.
Půjde domů, před spaním dá matce polibek na čelo a řekne jí, že ji má rád. Nebude lhát, bude mluvit pravdu. Ale nezmíní se o tom, jak ho to vysiluje. Na lásku nemá nikdo být sám. Matka mu jeho slova oplatí. Oba si půjdou lehnout a budou potiše přemýšlet o pravdivosti slov toho druhého.