Z deníčku patnáctky

Ráno, jako každé jiné se probudím s úsměvem. Možná jsem blázen, možná jsem jediná na celičkém světě, ale zkrátka se těším do školy. Až tě uvidím, Lukáši. Vždycky se mi šíleně podlomí kolena, když se na mě podíváš, usměješ, když mi řekneš to tvoje „Ahoj!“. Vždycky se perfektně učešu a nalíčím, na jedničku se našrotím látku na zkoušení, ať se můžu nechat vyvolat místo tebe, když zrovna nebudeš naučený.
A je to tu. Obrovský den D. Jako každý den mám takovou svoji premiéru, kdy uvážlivě volím slova, cudně klopím oči a směju se v pravou chvíli. Každý den tohle dělám. Abych se ti zalíbila. A myslím, že to funguje docela dobře, protože si ke mně o přestávce občas sedneš … a povídáme si … zrovna jako dnes! Ani nevíš, Lukáši, jak jsem šťastná!!!
„Ahoj,“ pozdravíš mě, přisuneš si židli, na kterou si sedneš obkročmo, ruce si položíš na opěrku, a přes tvoje blond vlasy se na mě kouknou ty nejúžasnější modré oči na světě. Tvoje oči. „Jdeš večer na tu akci?“
„Ano,“ spíše vydechnu než řeknu. Pomalu začínám rudnout. Tvé oči mě provrtávají skrz naskrz a já si připadám jako idiot! Proč jenom rudnu!? „A ty tam jdeš?“
„Jasně. Bereš pro Lenku něco? Když má ty nározky…“ Nechal otázku vyznít do ztracena. Hm, Lenka. Tohle jméno mi vždycky ztrpklo na jazyku. Lenka je vlastně docela fajn, jenže je to konkurence, a to zatraceně těžká. Je skvělá, má značkové oblečení, skvělou postavu a je tak trochu hvězda.
„No už jsem koupila Magistra, takže asi to.“ Jen doufám, že mi dá Lenka alespoň loknout. Ale jo, Lenka je kamarádka. „A ty?“ zeptám se Lukáše.
„Beru vodku. Tak se měj.“ Právě totiž zvonilo na matiku. No, doufám, že Lukáš tam bude dlouho. Prosím, ať se mu konečně zalíbím. A ty jeho oči! Ach, já ho fakt miluju. Jo, jsem asi cvok. Určitě.

„Ahoj mami,“ pozdravím, sundávám si šálu a doufám, že nebude ten trapný výslech.
„Ahoj, tak jak ses měla?“ zeptá se mě máma. Je to spíše řečnická otázka, z výrazu mého obličeje už věští nějaké zklamání patnáctileté holky, takže mě nechá, ať se okolo ní prosmýknu do svého pokoje.
Lehnu si na postel, ještě mám na sobě kabát. Nevadí. Vojta mě dneska učil tančit valčík. Jenže já chtěla, ať mě to naučí Lukáš! Jenže … Lukáš tam totiž ani potom nebyl! Vypařil se, někde odešel. Ani nevím s kým. A místo něj jsem tančila valčík s Vojtou! No, Vojta je sice fajn, jenže je pro mě kamarád, zatímco já jsem pro Vojtu asi láska nebo co. Ani nevím, ale Vojtovy snahy o mou náklonnost už mě fakt nebaví.
Á, pípla moje stará nokia, že mám nový email. Nastartuju počítač, mezitím si sundám kabát a svetr a čekám, až najede internet.
Hm, přišel mail od Jitky. Fotky z dnešní akce. Jistě, ona měla foťák. Ale … tyhle fotky nepoznávám. Vlastně ano. Naše opilá třída. Jen pár lidí se neopilo. Mezi ně patřím i já, nejsem zrovna ten typ, který si dokazuje přes opíjení své já. Jen jsem si třikrát lokla magistra. Nic víc. Hledám na fotkách Lukáše. Ale … Bum. Najednou šílený blok. Jistě, Lukáš byl celou dobu s Lenkou. Snad pět fotek, kdy se s Lenkou líbá. Jako pět nožů, které se mi zarývají do těla, do duše, do mysli, do srdce …
„JAK JÁ TĚ NENÁVIDÍM!!!!“ neovládla jsem se. Mamka mi hned vrazí do pokoje.
„Co je?“ vylekaně se rozhlíží po místnosti a její pohled se snaží zachytit důvod mého rozhořčení.
„To nic.“ Klopím zrak. Nechci mámě lhát, ale … „Jsem se právě dozvěděla, že v pondělí píšem zas z matiky, tak zuřím.“ Achich. Promiň, mami, já vím, trapná lež. Ale ty nezklameš. Já vím, že jsi tuhle lež prokoukla. Ale díky, žes mě nechala v tom bahně samotnou. Potřebovala jsem to. A navíc bych nechtěla, aby ses mě vyptávala. Nemohla bych odpovědět. Mamka nakonec odejde. Tak se dívám na další fotky. Je tam i ta, jak tančím s Vojtou. No, když se to tak vezme … je docela hezký … a navíc Lukáš je idiot.
Že bych Vojtovi napsala? Není už moc pozdě? Přeci jen je dvanáct. Na ICQ je ještě připojený. Jsem asi cvok. Jo. Ale ... je fakt, že je Vojta moc pěknej!