Sportem k trvalé invaliditě

„Proboha, co jsi dělal?!“ vykřikla jsem v šoku, při pohledu na svého muže, který se bolestně plazil do vchodových dveří.
„Mám urvanou achilovku,“ zněla jeho slabá odpověď.

Asi rok po tom, co můj muž překonal dost závažnou nemoc, prohlásil pan doktor:
„Tak člověče, začněte se zase trochu hýbat. Je načase, abyste se dostal do formy.“
S tím jsem mohla jen souhlasit. Po krušném ročním období, náročném pro všechny zúčastněné, to znamenalo obrat k lepšímu a návrat k aktivnímu životu. (Poznámky spolupacientů na nemocničním pokoji: „Běž se projít, chlapče, dokud ještě můžeš,“ nám optimismus do žil zrovna nevlévaly.)

Tomáš tedy začal s místními nadšenci hrát v tělocvičně každý čtvrtek fotbal. Jednou se však vrátil nečekaně brzy a po čtyřech.
„Vystartoval jsem moc prudce a obránce mi nechtěně šlápl na patu.“
„Děti, oblíkejte se. Dneska spíte u babičky,“ instruovala jsem naše vymydlená dítka, sedící v nočních košilkách u večerníčku.

Naložila jsem svého chotě do naší Škody Bihač Agresor a uháněla směr pohotovost. Trhla jsem rychlostní rekord, protože jsem to v centru vytáhla na stovku. Pravda je, že ale téměř odpadávaly rezavé plechy. V půlce cesty začal Tom kolabovat. Regulérní šok:
„Já se dusím, nemůžu dýchat, je mi zima… dělej něco!“ z jeho hlasu zněla naprostá panika.
Něco? Co?!!! Řešila jsem dilema, zda dupnout na brzdu a křísit muže, či na plyn, abychom byli v nemocnici co nejdříve.
„Co se vám stalo?“ otázala se sestra v čekárně pohotovostní služby.
„Manžel má utrženou achilovku,“ překotně jsem odpověděla.
Pohledem, který jsem si od sestry vysloužila za to, že jsem si jako laik dovolila stanovit diagnózu, by se daly ostřit žiletky. (To jsem kdysi na pohotovosti řekla: „Mám zánět močového měchýře,“ a byla jsem panem doktorem hrubě pokárána, ať si své přechytřelé diagnózy nechám pro sebe. Že lékař je tu on. Já nemám nárok ani tušit, kde močový měchýř vůbec leží. Po dvou minutách, ve kterých se mě ani nedotkl a pouze naslouchal líčení mých potíží, diagnostikoval zánět močového měchýře. Zvláštní, dala bych ruku do ohně za to, že běhání na záchod co pět minut, pálení, řezání a bolesti v podbřišku budou příznaky částečné neprostupnosti aorty…)
„Zahýbejte s tím,“ přikázala ona domina.
Manželovi se to nepatrně podařilo.
„To není utržená achilovka,“ prohlásila odbornice.
Ale rentgen ukázal, že opravdu byla.

O hodinu později, zatímco manžel ležel na operačním sále, jsem si doma rozklepanou rukou zalévala kafe. Náhle jsem zaslechla zaklepání na dveře:
„Dobrý den, my se jdeme zeptat, co Tomáš,“ tázali se pánové, zřejmě obránce a levý bek.
„Má utrženou achilovku, právě ho operují.“
„Jo, to my jsme hned věděli, že rupla. To byla rána na celou tělocvičnu, že jo, Ivošu?“ informoval horlivě ten vlevo.
„Cože?!“ nevěřila jsem svým uším. „Vy jste věděli, že mu praskla achilovka a nechali jste ho, ať se sám plazí domů?! Proč jste nešli s ním? Nebo proč jste ho nezavezli do nemocnice, vždyť auta tady máte?!“
„No, to jsme nemohli,“ odvětil borec rozhodně, „vždyť jsme ještě neměli dohraný zápas!“
Panenko Mario Podsrpenská, vidíš?.... Ne, neskopla jsem je ze schodů. Nevím, jak je to možné, ale ovládla jsem se. Asi to vědomí, kdo by se postaral o děti, když manžel je věčně na hromadě a já bych seděla v base za vraždu, mě zabrzdilo v razantním činu.

Následující půlrok nás manžel dostával permanentně do záchvatů smíchu. Řešili jsme praktické situace, způsobené „nechodící“ sádrou až pod zadek.
Například, jak si sednout na toaletní mísu, když WC má rozměry jeden metr na jeden metr a noha nejde ohnout. Řešení jsme nalezli dvojí. Buď dveře zavřít, nohu umístit do úhlopříčky a ve výši zhruba sedmdesáti centimetrů ji zapřít do futer nebo nechat dveře otevřené a modlit se, aby v inkriminovanou dobu zrovna nikdo nešel kolem. Tento způsob byl obzvlášť nevyhovující, když jsme měli návštěvu. Obě metody mohly způsobit, že k úkonu, díky kterému byl záchod vyhledán, bylo již pozdě.

Zábavné bylo taktéž pozorovat, jak se manžel snaží zahánět naše dítka, ozbrojená fixy, kterými na jeho gyps malovala sluníčka, kytičky a zvířátka, když berle na odhánění dětí a zvířat nebyly zrovna v dosahu. A také, jak se snaží vybruslil z otázky, proč mu děti na sádru nesmí kreslit ten čtvereček s čárkou uprostřed, když to viděly na autobusové zastávce, jak včera jely s maminkou k paní doktorce na injekci.

Taktéž sprchování byl netradiční výkon. Metodou pokusů a omylů jsme dospěli k následujícímu postupu: Nejdříve obalit sádru igelitem. Důkladně, neboť stačí i malá nechráněná mezírka a můžete rozmíchávat novou. Dále posadit do vany kbelík dnem vzhůru a poté odstrojit manžela. Doteď nevím, jak jsem osmdesát kilo živé váhy a dvacet kilo mrtvé dostávala do vany a usadila na kýbl. Když se to povedlo, bylo nutné nohu v gypsu umístit na okraj vany a nějak ji tam zafixovat. Dále pak už jen pustit sprchu a vyčerpaná opustit koupelnu. Však to určitě uslyším, až mu noha spadne dolů.

Raději se vesele
sádrou pyšnit v davu,
než mít šlachy z ocele
a gypsovou hlavu

Všechno tohle se událo pár dnů před Vánocemi, v době, kdy já jsem byla na mateřské a manžel provozoval malý obchod, kde jsme se střídali. Když jsem si potřebovala odpočinout, šla jsem na odpolední. Proti permanentnímu rambajzu, který dělaly naše dcery a jejich nepřetržitým požadavkům, byly poznámky místních tet: „Jak to, že ještě nepřivezli tvaroh a jak to, že už není chleba?“ balzámem na duši. (Pro dokreslení… když na mě pár let před tím přišly porodní bolesti a manžel psal na tabuli před prodejnu: „Jsme v porodnici,“ byla největší starost babek kolem: „Co? To jako dneska nebudou čerstvé rohlíky?“) Tyto Vánoce byly opravdu po všech stránkách hektické. Řešila jsem, zda jet nakoupit chybějící cigarety do velkoobchodu nebo zadělat na vanilkové rohlíčky, či jít nakupovat dárky. Zrovna byla zima vpravdě sibiřská a přes půl metru sněhu. Vozívala jsem v naší Bihačce lopatu a dost často se tímto způsobem vysekávala z nějaké závěje. Také jsem mívala po ránu zamrzlou kapalinu ve všech možných hadičkách, vybitou baterku a v různých místech jsem s autem vařívala. Byly to, vpravdě, pionýrské doby.

Připomíná mi to historku o tom, jak moje babička v zimě onemocněla a můj táta ji se čtyřicítkami horečkami vezl na pohotovost. Po zpáteční cestě však nemohl se svojí škodovkou vyškrábat zamrzlý kopec. Pravidelně končil v první třetině a nepomáhalo ani to, když přeřadil na jedničku. Začal s autem tancovat, klouzat a jen tak tak, že neskončil v poli. To už by se nevyhrabal vůbec. A tak, po desítce marných pokusů, nakonec nemocná babička podkládala pod přední kola kobereček metr po metru, tak dlouho, dokud nebyli až nahoře. Rozhodně ji nic takového lékař nedoporučil. Myslím, že mluvil o ležení, naprostém klidu a přísunu tekutin. Celá operace trvala hodinu a myslím, že babička ze sebe všechny bacily tehdy vypotila. Na dva dny upadla vysílením do bezvědomí a pak byla jako rybička. Léčba šokem.

Nejkrásnější vánoční dárek ten rok nakonec dostal kapr, kterému jsme se rozhodli dát svobodu a slavnostně, za asistence dětí, ho vhodili zpátky do rybníka. (No, do rybníka, ona je to spíš hasičská nádrž, takže kdo ví, jak nakonec dopadl.) A druhým šťastným pak byl také Tomáš, kterého jsem po měsíci věznění v bytě naložila do auta a vyvezla do centra, kde si šťastně, o dvou berlích, pokulhával od obchodu k obchodu, nadšen, že vidí lidi a živý ruch.

Po půl roce byla „nechodící“ sádra nahrazena „chodící“ a když i ta byla sundána, prohlásil pan doktor:
„Tak člověče, začněte se zase trochu hýbat. Je načase, abyste se dostal do formy.“
Byla jsem v pokušení popadnout berle a hnát pana doktora do tělocvičny na fotbal. Předem bych si ale zajistila stejnou obsadu hráčského týmu. Však ony by ho ty chytré rady při chůzi po čtyřech přešly!

Chceš-li strávit klidné stáří
navzdor časté strázni
doktora, co moudrem září
něčím silně mázni