Hřích první - Pýcha

Na věžích hradu zavlály bílé vlajky, konečně dorazil posel, který oznámil konec války. Království Tisíce jezer bylo svobodné. Slzy žalu se proměnily a nyní ženy plakaly s nadějí, že se opět shledají se svými muži a syny.
Plameny, které zuřily všude kolem se utišily, povstávalo něco nového a čistého. Kouzlo vstoupilo tam, kde byla prolita krev a spolu s euforií zmučeného lidu vystoupalo k nebesům. Tam pohnulo Slunce, které se ustrnulo nad lidem, který toho tolik vytrpěl. A pozastavilo se nad tou maličkou zemí, aby jí přineslo požehnání.
A tak se stalo, že v Království Tisíce jezer bylo léto, které nekončilo. Byl čas klidu a míru. Byl čas sklizní a sázení, byl čas úrody a nadějí...byl čas pohádky.
A skutečně se zdálo, že pod vlivem slunce je vše zlé pryč. Lisé usoudili, že bylo dobojováno a odlolžili meče, aby znovu mohli usednout k rodinnému stolu. Bezestrachu uléhali na slaměné kavalce a netrápilo je už nic, dokonce ani noční můry.
Jen málokdo si uvědomil, že to vše byla lež. Válka neskončila. Avšak nikdo neposlouchal starého muže, který je varoval. Častokrát sedával na náměstí u kašny a všem, kdo kolem něho prošli říkal: „Slunce možná svítí na naši zemi a zdá se, že stíny z ní odešly. Ale varujte se toho, aby se stíny ukryly ve vás. Válka ještě není u konce!“
Nikdo jej však nebral vážně. Se soucitem mu dávali jídlo a nosili mu šaty, neboť se lidem starce zželelo. Avšak ani jejich dary nemohly zastavit jeho řeč.
Až jednoho dne vyšel z hradu král, aby požádal starce o chvíli klidu. Vadilo mu, že muž vysedával u kašny pod hradem celý den a přál si, aby zanechal svého handrkování. Nechápal, jak může lidem, kteří byli tak dlouho ve strachu ze smrti říkat, že válka ještě neskončila.
Přišel tedy na náměstí a v drahém šatu, se zlatým řetězem kolem krku usedl vedle něho. Chvíli tak setrval v tichosti a sledoval, jak rozmlouvá s dětmi a ženami, které chodily s vědry ke kašně. Vadilo mu, že si jej stařec nevšímal a proto se ho rozhodl nakonec oslovit sám.
Využil příležitosti, kdy děti odběhly a ženy byly z doslechu a zeptal se: „Proč drásáš jejich srdce a nedopřeješ jim klidu, starče? Ti lidé zažili peklo, zaslouží si klid. Proč je nenecháš být štastnými?“
Žebrák pohlédl překvapeně na svého krále a nesklonil před ním hlavu. Tak jako by to byl obyčejný člověk, pohlédl mu do očí a odpověděl: „Proč myslíš, že jsou šťastní?“
Král Tisíce jezer byl jeho odpovědí natolik zaskočen, že dlouhou dobu seděl mlčky. „Skončila válka a slunce nám dalo požehnání, když setrvává již mnoho dní vysoko na obloze, jako by bylo léto. Všichni jsou šťastní, že se nemusí bát smrti.“ Odvětil nakonec a byl pyšný na to, jak odpověděl. Zdálo se mu, že proti tomu nemůže žebrák nic říci.
Starý muž skutečně natáhl bezstarostně jednu ruku k hladině vody a nechal konce prstů aby se jí dotlky. S nepatrným úsměvem se zadíval na vlnky, které se od nich odrazily. A anižby se podíval na muže, který se ošíval, že jeho autorita nebyla brána vážně, znovu promluvil.
„Mýlíš se, Slunce jednalo sobecky, stejně jako ty. Vzalo všem lidem strach ze tmy a i když se teď oni nebojí války, nic to nezmění na tom, že jednoho dne tuto zemi opustí. Jak takoví lidé mohou být šťastní, když skrývají své strachy a temné myšlenky uvnitř sebe?“
Král zaraženě poslouchal. Pocítil, že mu do očí vstoupily slzy, ale nechtěl, aby to onen stařec viděl. Proto odvrátil tvář a pocítil hořkost. Uvědomil si, že stařec má pravdu, přesto však cítil, že ho ta slova pálí jako čertstvá rána a tak obrátil hněv, který pocítil sám k sobě ke starci.
„Jsi hloupý žebrák! Říkáš, že Slunce je sobecké? Slunce nám dalo požehnání, pomohlo nám a je tedy dobré. V mé zemi nemohou mít lidé temné myšlenky.“
Stařec se zadíval vlídně králi do očí a složil si obě ruce do klína, jako by jej netrápil výbuch vzteku, které právě viděl. Promlouval klidným hlasem, který konejšil. „Požehnání o kterém mluvíš se nemusí projevovat tím, že požádáš slunce, aby se zastavilo. K čemu je léto, když po něm nepřijde zima, když znovu nebude jaro? Záleží ti na tom, aby se zastavil čas, protože doufáš, že všechno zlé se tak nebude moci uskutečnit? Jednoho dne do této země znovu vstoupí válka a nesejde na tom, jaké budeme mít počasí, ani že budeme mít velkou úrodu.“
„Jak můžeš něco takového vědět?“ Zasyčel král. „Zasloužíme si trochu klidu po tom všem! Já jsem v té válce byl, bojoval jsem a viděl jsem postupně umírat muže i ženy. Pochoval jsem dva ze svých synů a ztratil jsem dceru, která se utopila v řece. Nechci už dál trpět. Chci se probudit a vědět, že všechno bude  lepší, že máme naději.“
Žebrák pokrčil rameny. „K čemu naději? Naději na co? Umřeš stejně jako tvoje děti, proč tedy chceš aby byl svět takový nebo jiný. Nezáleží na tom.“
„Ale ano, záleží!“ zvýšil hlas král a cítil, jak se mu ze všeho vzeku zatočila hlava, už ho unavovalo dohadovat se s žebrákem, který mu odpovídal klidným hlasem. Dráždila ho jeho přítomnost a i to, že měl pravdu. Náhle mu vadilo slunce, které jim stálo vysoko nad hlavou. „Chci mít jistotu-.“
Ani nestačil doříct, všiml si totiž, že se starý muž začal usmívat a že se mu tak nepokrytě pošklebuje, což jej ranilo ještě víc. On byl král, jak si to tenhle člověk mohl dovolit?
„Jistotu na co?“ Chechtal se žebrák. „Posloucháš někdy co říkáš? Já jsem ve válce nebyl, ale vím jaké to je žít každý den na bojišti. Nevědět co bude a neplánovat si život. Jsem možná jen žebrák, ale jsem šťastný z toho, jaké to je.
Vidím jak slunce mění lidé kolem mě. Místo toho aby se báli, skrývají všechno temné uvnitř sebe a stávají se pyšnými. Jsou jako ty, pane.
Zapomněli na to, že štěsí na ně nečeká v požehnáních a darech i kdyby to bylo od Slunce. Jednoho dne by je to stejně omrzelo, říkali by, že Slunce je kruté, že tohle dopustilo. K čemu jim bude přebytek jídla, potěšení z toho, že se nemusí ničeho bát, když čas kolem nich proletí a oni budou stále na stejném místě? Proto říkám, že Slunce se mýlilo, když se nechalo pohnout utrpením, i ty ses mýlil, když jsi dovolil, aby lidé zapoměněli na to kým jsou.“
Zavřete ho!“ zakřičel král, který slyšel ve smém hlase zlobu vztek. „Do vězení s tím hlupákem!“
Okamžitě u nich byli stráže, dva hromotluci v královském varkoči chytli žebráka pod rameny a zvedli jej do výše. Avšak on se nevzpíral. S úsměvem zvedl hlavu k nebi a jako malý kluk se rozesmál. Lidé, kteří už delší dobu porozovali, jak jejich panovník rozmlouvá s obyčejným žebrákem, náhle přistupovali na náměstí a ze zvědavosti okukovali co se bude dít.
Stařec se naposledy podíval na krále a náhle mu po líci stékaly slzy, stále se však usmíval. „Pak budu skutečně šťastný člověk, protože budu žít v blízkosti smrti. Všechno temné bude kolem mě a já tomu budu čelit. Raději to, než abych stál na denním slunci jako ty a zapomněl jsem na strach. Jsi moudrý král.“
Krále zamrazilo a zůstal stát na místě jako přikovaný. A spolu s ním i všichni lidé, kteří nyní naslouchali v němém úžasu. Tohle ještě nikdo nikdy jejich pánu neřekl.
Bezmocný vladař opět pocítil ponížení a hanbu. Tváře mu planuly červení z té ostudy, neboť žebrák jej opět porazil v té slovní potyčce. Jak mu na to mohl odpovědět?
Zadíval se kolem sebe a viděl, že lidé se na něho dívají a čekají, jak bude jednat dál. Někteří jako by pochopili o čem žebrák mluví a se stejně smutným výrazem upírali oči na svého panovníka. Jiní si naopak mezi sebopu šeptali a syčeli. Nelíbilo se jim slyšet to, co jim žebrák říkal.
Král Tisíce jezer sklonil hlavu a podíval se na svůj zlatý řetěz. Kdysi přísahal svému otci, že bude moudře panovat a že jako správný muž nedopustí, aby se v jeho přítomnosti konalo bezpráví. Také přísahal, že bude bránit svoji zemi. Kdy se tedy stalo, že mu do hrudi vstoupila taková pýcha? Náhle se zastyděl z celé své bytosti.

Slunce se pomalu sklánělo nad obzorem a v zemi, kde panovala pohádka stál král na opuštěném náměstí. Sledoval jak se jeho poddaní chystají ke spánku. Jak ukládají děti a jak zavírají okenice, jak je netíží strach z noci.
Znovu sklonil hlavu, tak jako na tom slunném náměstí jen o pár hodin dříve. Připadal si jako malé dítě, které bylo napomenuto, avšak věděl, že život mu připravil jen jednu z dalších zkoušek. Bylo těžké spolknout svou vlastní pýchu a přijmout slova muže, který ač jako žebrák, promlouval moudře a učeně.
To odpoledne na náměstí přistoupil k starci a poručil svým strážím, aby jej pustili. Dlouho se mu síval do očí a viděl v nich sám sebe. Náhle pochopil, jak jednal zaslepeně, pocítil nevýslovný smutek, ale i uvolňující klid z pochopení, kterého se mu dostalo. Otočil se směrem k davu, mezi kterým se již rozneslo co se děje a všichni se sešli u kašny, aby mohli sledovat jeho rozhodnutí. Sundal si zlatý řetěz a pozvedl jej nad hlavu.
„ Zapamatujte si tento den, kdy se král stal žebrákem a žebrák králem.“ S těmi slovy vložil zlatý řetěz kolem starcova krku a tak, jako to ještě nikdy neudělal, se mu hluboce poklonil.